Galileo jako teolog

Galileo Galilei bývá chápán jako hrdinný badatel, který bojoval za pravdu svých vědeckých objevů proti odporu zpátečnické, autoritářské církve. Galilei byl jistě velice významný přírodovědec, byl jedním z těch, kdo ve studiu přírody razili cestu nové metodě, jež dovedla moderní vědu k zralosti a jejímž důsledkem byla nahrazena útulná geocentrická představa o světě, jaká byla v duchu aristotelské nauky běžná ve středověku, dnešním vesmírem bez hranic. Řekl vlastně:** zanechejme beznadějných a zavádějících snah filosofů nahlédnout samu esenci hmotných věcí a věnujme se raději skromnějšímu, ale schůdnému úkolu pozorovat a co nejpřesněji měřit, jak se tyto věci skutečně chovají. Tím zřetelně oddělil přírodovědu od filosofie a dostal se tak do opozice proti aristotelsky orientovaným filosofům své doby.

Jedním z nejvýznačnějších z řady historiků, kteří věnovali celá desetiletí studiu Galileiho života a díla, je Stillman Drake. Překládal Galileiho knihy a korespondenci a studoval jeho nepublikované spisy. Vnikl hluboko do jeho myšlení. Poznal, že Galilei byl muž velmi pečlivý a nedával se unést k strohým výrokům, dokud si napřed pečlivě neuspořádal důvody pro ně. Věděl, že Galilei měl plnou důvěru dvou velkovévodů z rodu Medici a několika kardinálů, tedy osob nepochybně bystrých, zkušených a soudných, a byl profesorem na dvou univerzitách. To vše neukazovalo příliš velký soulad s obrazem Galileiho jako nezodpovědného buřiče, který se staví proti Církvi. Drake věděl, že Galilei často vyjadřoval svou oddanost k Církvi, ale předpokládal, že to byly čistě konvenční projevy, jaké není třeba brát příliš vážně.

Když o tom všem přemýšlel, uvědomil si náhle, že to, co věděl o Galileiho charakteru a o jeho spisech, dávalo mnohem lepší smysl, jestliže se jeho prohlášení o oddanosti církvi vezmou vážně; že byl skutečně oddaný katolík toužící hájit Církev proti soudobým aristotelikům filosofujícím o přírodě. Galilei viděl velmi reálné nebezpečí, že pokud by Církev postupovala podle rad těchto filosofů, odsoudila by novou vědeckou teorii z důvodů zcela nepřiměřených; to by jí ovšem způsobilo velkou škodu, jestliže by se nakonec ukázalo, že teorie je správná. Vynaložil veliké úsilí, aby takový vývoj zastavil, ale k odsouzení, jehož se tolik obával, nakonec došlo. Byl to výsledek snah filosofů, nikoli teologů a církevních představitelů, kteří byli vcelku Galileimu nakloněni. Mnoho záviselo na znalostech účastníků dramatu a na jejich myšlenkovém zaměření. Při jeho převládajícím směru byl však střet idejí téměř nevyhnutelný.

Příběh začal, když Galilei sestavil svůj dalekohled, zaměřil ho na oblohu a učinil několik ohromujících objevů. Objevil čtyři satelity Jupitera, měsíční skvrny, pohoří na Měsíci a fáze Venuše. Některé z těchto objevů byly v jasném rozporu s aristotelským rozlišením mezi proměnlivou, porušitelnou pozemskou látkou a dokonalou, neproměnnou, neporušitelnou látkou nebeskou. To přirozeně pobouřilo aristoteliky, ale brzy shledali, že Galileimu není možné prokázat omyl. Zdálo se jim však absurdní, že by obsáhlý Aristotelův systém, který přetrval dvě tisíciletí, byl uveden v pochybnost čímsi tak banálním, jako byla trubička s čočkami na koncích. Aristotelův systém byl logicky úplný a každá změna by zasáhla metafyziku a tím i jeho filosofii jako celek. Byli si tak jisti, že mají pravdu, že se dokonce odmítali podívat Galileiho teleskopem. Galilei však dále získával stoupence a publikoval své názory v poutavě psaných, hojně čtených a široce diskutovaných pamfletech. Aristotelici si uvědomovali, že musí Galileiho nějak zastavit: už se přiklonil ke Koperníkově teorii, podle níž Země obíhá kolem Slunce, takže není středem světa, jak tvrdil Aristoteles.

Využili proto možnosti diskreditovat Galileiho poukazem na to, že heliocentrická teorie odporuje některým místům v bibli. Tím přivedli na svět antagonismus mezi přírodovědou a vírou. Galilei to pokládal nejen za nesprávné, ale i za bezbožné: "V rozporu se smyslem Písma a míněním Otců Církve, nemýlím-li se, chtěli by rozšířit takové autority dokonce až k ryze fyzickým otázkám, které se netýkají víry, chtěli by, abychom úplně opustili rozum a evidenci našich smyslů ve prospěch nějaké biblické pasáže, ačkoli ta může pod povrchním smyslem slov obsahovat jiný smysl."

Příklad poskytuje kniha Jozue, kde se vypráví, že se Slunce zastavilo během bitvy (Joz 10,13); z toho tedy plyne, že se normálně pohybuje. Galilei byl tak donucen zabývat se v zájmu své obhajoby výkladem bible. O celé záležitosti se nakonec dověděl kardinál Bellarmin, vedoucí jezuitský teolog a hlava Svatého oficia. Ten připomenul pravidla výkladu bible formulovaná svatým Augustinem. Bible je vždy pravdivá ve smyslu Bohem zamýšleném, ale ten není vždy zřejmý a je třeba rozlišovat mezi povrchním smyslem slov a pravým smyslem. V některých případech je zřejmé, že slova mají metaforický význam, například když bible mluví o Boží pravici. V případě nejistoty je nutno se řídit jednomyslným míněním církevních Otců. Pokud jde o danou otázku, Bellarmin řekl, že všeobecným míněním je pohyb Slunce kolem Země, a to je třeba přijmout, pokud se nenajde důkaz opaku. Ponechal tak dveře otevřené pro reinterpretaci, myslel však, že je velmi nepravděpodobná.

Nesnáz spočívá v tom, co je míněno důkazem. Pro Bellarmina, který vycházel z Aristotela, důkaz znamenal dosažení jistého poznání na základě příčin; Galilei neměl žádnou nesnáz ukázat, že aristotelská kosmologie je nesprávná, přinejmenším v některých bodech. Něco docela jiného však bylo dokázat správnost Koperníkovy teorie ve smyslu přijatelném pro aristoteliky. Galilei dospěl k přesvědčení o správnosti heliocentrické teorie na základě kumulativního působení různých úvah. Už Koperník ukázal, že jeho přístup vnáší řadu zjednodušení do popisu pohybů na obloze. Je mnohem jednodušší přijmout denní otáčivý pohyb Země než předpokládat, že se všechny hvězdy otáčejí kolem nás: znamenalo by to, že se musejí pohybovat neuvěřitelnými rychlostmi. Obíhá-li Země spolu s ostatními planetami kolem Slunce, pak můžeme ihned vysvětlit retrográdní pohyb planet a smyčky na jejich dráze, jak je můžeme pozorovat ze Země. A Galileiho nová pozorování přinášela nové důvody podporující heliocentrickou teorii.

Pro fyzika je vždy důležité získat jakousi intuitivní představu, jakýsi cit o jevu, jejž se snaží vysvětlit. Galilei viděl, jak čtyři měsíčky obíhají kolem Jupitera, a to mu naznačilo, že taková dynamická soustava je čímsi přirozeným - proč by tedy nemohly všechny planety obíhat kolem Slunce? Kromě toho mu pozorování fází Venuše (podobných jako fáze Měsíce) ukázalo, že Venuše zcela jistě kolem Slunce obíhá. Podle heliocentrické teorie tvoří vzdálenosti jednotlivých planet od Slunce a rovněž jejich doby oběhu posloupnosti shodně uspořádané (čím jsou dále, tím pomaleji obíhají), a to je fyzikálně velmi plauzibilní. Všechny tyto argumenty a ještě četné další přesvědčovaly Galileiho, že Koperníkova teorie je správná. Tento typ argumentace, při níž dospíváme k pravdě na základě kumulativního účinku mnoha různých zjištění nebo úvah, je vlastně vyvozovací smysl (illative sense) podle kardinála Newmana, popsaný v jeho Gramatice souhlasu. Je to typ důkazu užívaný v přírodních vědách a v mnoha jiných lidských situacích, včetně těch, jež jsou základem naší víry. Není to však typ argumentu, jakým operoval Aristoteles a s jakým proto počítal Bellarmin, a v tom byl vlastní kořen nesnáze.

Podstatné je, že zmíněný typ argumentace je přesvědčivý pouze pro toho, kdo už je důkladně obeznámen se všemi závažnými aspekty problému a kdo si je udržuje v mysli všechny najednou. Není téhož druhu jako prostý geometrický důkaz, který může kohokoli přesvědčit během několika minut. Je spíš podobný interpretaci rentgenového snímku radiologem: pro nezkušeného laika je snímek nesrozumitelný, zatímco školenému radiologovi, který strávil prohlížením podobných snímků léta, okamžitě řekne, oč jde.

Církev nakonec ustavila komisi teologů a filosofů, aby o záležitosti rozhodla. Její členové přirozeně nebyli důvěrně obeznámeni s vědeckými doklady, jež přesvědčily Galileiho. Lze dokonce právem pochybovat o tom, zda by argumentaci pochopili, kdyby jim byla předložena. Jistě by je však nemohla přesvědčit, a tak nevyhnutelně dospěli k závěru, že heliocentrická soustava je absurdní filosoficky a že odporuje bibli. Je důležité si povšimnout, že k tomuto závěru nedošli na základě svědomité aplikace zásad výkladu bible, jak je chápal Galilei. Jejich zpráva jej neuváděla jménem, takže nešlo o soud nad ním jako nad osobou, nýbrž nad některými jeho myšlenkami. Jemu poté kardinál Bellarmin soukromě řekl (26. února 1616, pozn. překl.), že jelikož heliocentrická teorie nebyla dokázána, měl by ji napříště vykládat a zkoumat jako hypotézu, jako výhodný způsob matematického popisu sluneční soustavy, ne však jako popis skutečnosti.

Galilei zůstal přesvědčen o správnosti heliocentrické teorie, a proto se domníval, že by nebylo nesnadné najít důkaz, který by splňoval aristotelská kritéria a který by tedy uspokojil i Bellarmina. V tom se zmýlil. Pracoval jistou dobu na tomto problému a navrhl důkaz založený na mořském přílivu a odlivu; ten je naneštěstí nesprávný. Napsal velkou knihu srovnávající geocentrickou a heliocentrickou teorii a narazil na jisté nesnáze získat pro ni schválení církevních cenzorů. Byla však chápána jako překročení mezí stanovených kardinálem Bellarminem, a v důsledku toho byl Galilei postaven před soud (r. 1633, pozn. překl.) s dobře známým výsledkem. Přímý důkaz platnosti heliocentrické teorie, jejž hledal, přišel teprve asi o dvě století později, když F. W. Bessel objevil r. 1837 či 1838 roční paralaxu stálic. V té době už byly také důvody, jež přesvědčily Galileiho, mocně posíleny Newtonovou teorií pohybu planet (na základě gravitačního zákona) a heliocentrická teorie byla přijata všemi přírodovědci.

Kde se tedy stala chyba? Církevní činitelé zúčastnění na celé záležitosti byli inteligentní muži a byli povšechně vůči Galileimu příznivě disponováni, ale byli povinni dodržovat pravidla. Aplikovali kritéria, jež přijímal i Galilei. Velký omyl církevních představitelů spočíval v tom, že chtěli určit pravdivost ryze vědecké teorie. To je věcí vědců a mělo by jim to být ponecháno. Nyní bylo ze strany Církve v projevu papeže Jana Pavla II. (míněn patrně projev z r.1979, pozn. překl.) oficielně uznáno, že Galilei měl pravdu při svém výkladu bible, a že tedy bylo proti němu postupováno nespravedlivě. Tím je definitivně stanoveno, že se církev nemá nikdy snažit posuzovat ryze vědecké otázky. /x/

Peter E. Hodgson

Peter Hodgson je nukleární fyzik, po desetiletí procoval ve výzkumu, přednášel na univerzitě v Oxfordu, působil v řadě náboženských institucí, nyní je mj. presidentem vědeckého sekretariátu v Pax Romana.

Přeložil a v detailech doplnil RNDr. Václav Frei.

/x/ Poznámka RC: Církvi však přísluší vyslovovat se k filosofickým předpokladům a etickým aspektům vědeckého bádání.

Poznámky překladatele:

Jde o populární článek, v němž je například prohlédnutí Stillmana Drakea podáno s dramatickým akcentem - upřímná pravověrnost Galileiho je dobře doložena v mnoha pramenech, mj. v jeho korespondenci.

Věcná mezera v líčení dramatu spočívá v tom, že Galilei skutečně neměl dostatečné důkazy ani z přírodovědného hlediska (vážný byl zejména problém s paralaxou) a mezi jeho oponenty patřila i řada astronomů a jiných uznávaných badatelů té doby.

K "případu Galilei" existuje velmi bohatá literatura; sám Hodgson uvádí dvě knihy: Stillman Drake, Galileo (University Press, Oxford 1980) a Michael Sharratt, Decisive Innovator (Blackwell, Oxford 1994).

V češtině bylo Galileiho procesu i jeho rehabilitaci věnováno několik článků v časopise Universum (vydává ČKA v Praze).

Ve sborníku Sprawa Galileusza (Znak, Kraków 1991) vyšel pod redakcí a s úvodem Józefa Zyińského překlad pěti fundovaných a šířeji pojatých studií i s výběrem dokumentů z obou procesů (1616, 1633), jež byly historikům dány k dispozici r. 1983. Toto dílo vcelku potvrzuje obraz, jaký podává Hudgson, v obou podstatných bodech: odsouzení mělo zejména filosofické důvody a exegetická stránka zdůvodnění - v jejíchž principech Galilei a Bellarmin souhlasili - byla zanedbána. (O "soukromém" Bellarminově sdělení z r. 1616 byl ovšem sepsán a svědky potvrzen protokol, plné znění viz na s. 96 sborníku.)

Snad originálním a po mém soudu cenným přínosem Hodgsonovým je srovnání přírodovědecké newmanovské argumentace s jakoby "geometrickým" přístupem aristoteliků.