Film režiséra Mel Gibsona "Pašije" hodnocen ve Vatikánu

Exkluzivní rozhovor s P. Di Noiou z Kongregace pro nauku víry

**Několik vysoce postavených vatikánských představitelů, kteří se v Římě o posledním víkendu zúčastnili soukromého promítání Gibsonova filmu "Kristovo utrpení", odcházelo s hlubokými dojmy.

Členové vatikánského Státního sekretariátu, Papežské rady pro sociální komunikace a Kongregace pro nauku víry - skupina, která dohlíží na otázky katolické nauky -, jednomyslně vyjádřila ocenění a pochvalu filmu.

ZENIT přinesl exkluzivní rozhovor s jedním z diváků. Byl jím P. Augustine Di Noia OP, podsekretář Kongregace pro nauku víry.**

P. Di Noia přednášel 20 let teologii ve Washingtonu a 7 let byl teologickým poradcem biskupské konference USA; asi před rokem přišel pracovat ke kardinálu Ratzingerovi.

Film má být uveden do kin v r. 2004.

ZENIT (Z): Film "Kristovo utrpení", jejž natáčel Mel Gibson, byl středem pozornosti médií celé měsíce před ohlášeným uvedením do kin. Jaký celkový dojem udělal film na vás, jako na jednoho z hrstky lidí, kteří jej skutečně viděli?

P. Di Noia (N): Shlédnutí tohoto filmu bude intenzivní náboženskou zkušeností pro mnoho lidí. Pro mne takovou zkušeností bylo.

Ohromující filmové zpracování a zároveň brilantní herecké výkony spolu s režisérovým hlubokým duchovním vhledem do teologického významu Kristova utrpení a smrti - to vše přispívá k vzácnému uměleckému a náboženskému prožitku.

Každý, kdo tento film uvidí - věřící člověk stejně jako nevěřící - bude nucen postavit se tváří v tvář ústřednímu tajemství Kristova utrpení a vlastně křesťanství samého: jestliže je toto lékem, jaké muselo být zranění?

Farář Arský kdesi říká, že nikdo nemůže vůbec tušit nebo vysvětlit, co Pán Ježíš pro nás vytrpěl; kdybychom to měli pochopit, museli bychom znát celou tíži rány, kterou mu způsobil hřích, a tu nebudeme znát až do hodiny své smrti.

Způsobem, jakým to dokáže pouze veliké umění, nám Gibsonův film pomáhá nahlédnout něco, co je téměř nad naše chápání. Na začátku filmu pokouší ďábel v Getsemanské zahradě Krista otázkou, jíž se nelze vyhnout: jak může někdo unést hříchy celého světa? To je příliš mnoho. Kristus před tímto výhledem málem couvá, ale pak přesvědčivě vykročí, aby učinil právě to - aby na sebe vzal podle Otcovy vůle hříchy celého světa. Je to skutečně cosi úžasného.

Kdesi v podtextu celého filmu je mocné povědomí o kosmickém dramatu, jehož účastníky jsme my všichni. Není tu místa pro neutralitu, nikdo nemůže prostě zůstat pouhým divákem tohoto děje. V sázce je skutečně velmi mnoho - cosi, co kromě Krista nejjasněji nahlíží ještě jeho matka Marie a všudypřítomný ďábel.

Když se divák přidává k postavám dramatu na neodvratné cestě z Olivové hory na Golgotu, postupně se i v něm probouzí záblesk vědomí o tom všem.

Z: Je film věrný záznamu o Kristově utrpení v Novém zákoně?

N: Připomeňme si, že v Novém Zákoně existují o Kristově utrpení čtyři zprávy, jež se snaží podat především náboženský význam popisovaných událostí.

V knize "Smrt Mesiáše" (The Death of the Messiah), pravděpodobně nejúplnější a nejvyváženější studii, jaká kdy byla o vyprávěních o Kristově utrpení napsána, ukazuje P. Raymond Brown, že jsou sice mezi nimi jisté rozdíly, ale celkově se v podstatě shodují.

Gibsonův film není filmem dokumentárním, je to dílo umělecké představivosti. Mel Gibson v něm uplatňuje prvky z pašijových vyprávění Matouše, Marka, Lukáše i Jana, ale zůstává věrný základní struktuře společné všem čtyřem zprávám. V mezích možného pro uměleckou rekonstruci Kristova utrpení je Gibsonův film zcela věrný Novému Zákonu.

Z: Co na Vás na tomto filmu nejvíce zapůsobilo?

N: Přejete si jednoduchou odpověď? Jim Caviezel a Maria Morgensternová. Hrát Krista muselo být jednou z nejobtížnějších dramatických rolí. Velmi na mne zapůsobila intenzita Caviezlova zpodobnění postavy Krista. Není snadné to dokázat a nepůsobit dojmem přehnaného sebevědomí.

Caviezel - a Gibson bezpochyby také - chápou, že Ježíš je vtělený Boží Syn, který je nicméně plně lidský. Jak teď znovu přemýšlím o filmu, uvědomuji si, že to Caviezel dokázal vyjádřit hlavně svým pohledem, i když se dívá na nás a na osoby kolem sebe jen svým jedním nezraněným okem.

Caviezel zcela přesvědčivě a působivě vyjadřuje, že Kristus podstupuje své utrpení a smrt z vlastní vůle, v poslušnosti k svému Otci, jako satisfakci za neposlušnost hříchu. Jsme svědky toho, co by církev nazvala Kristovým "dobrovolným utrpením".

Připomeňme slova svatého Pavla: "Jako se neposlušností jednoho člověka mnozí stali hříšníky, tak zase poslušností jednoho jediného mnozí se stanou spravedlivými" (Ř 5,19). A nejde jen o poslušnost. Hlavně jde o lásku. Kristus takto trpí z lásky k svému Otci - a k nám. Z dramatického hlediska o tom není vůbec pochyb podle toho, jak v tomto filmu výtečně zpodobnil Ježíše Jim Caviezel.

Ale postava Marie, jak ji představuje Maia Morgensternová, je stejně působivá. Připomíná mi cosi, co řekl svatý Anselm v jednom kázání: Bez Syna Božího by nemohlo nic existovat, bez Syna Mariina by nic nemohlo být vykoupeno.

Když sledujete, jak Morgensternová herecky ztvárňuje Marii, silně pociťujete, že když Marie nijak neodrazuje svého Syna aby nás šel spasit a sdílí jeho utrpení, stává se Matkou všech vykoupených.

Z: Podle některých zpráv je ve filmu nepřiměřeně mnoho násilí. Co si o tom myslíte?

N: Film není ani tak násilnický jako brutální. Kristus je vystaven brutálnímu jednání, především od římských vojáků. Ale není v něm svévolné násilí. Umělecká citlivost, jaká se v něm projevuje, je zřetelně bližší Gruenwaldovi a Caravaggiovi než Fra Angelikovi nebo Pinturicciovi.

Mluvíme samozřejmě o filmu, ale Gibson byl zřetelně ovlivněn vyobrazováním Kristova utrpení v západním malířství. Krajní zmučení Kristova těla, jak je znázorněno v tomto pozoruhodném filmu, musíme vidět v kontextu uměleckého ztvárnění. Co mnozí malíři pouze naznačují, to nám chce Gibson ukázat.

Způsobem plně konzistentním s křesťanskou teologickou tradicí nám Gibson ve svém filmovém dramatu předvádí Vtěleného Syna, který dokáže snést to, co by obyčejný člověk snést nemohl - co do fyzických ani psychických muk. Na konci je třeba vidět Kristovo zmučené tělo očima proroka Izaiáše, který vylíčil Trpícího Služebníka jako zohaveného k nepoznání.

Fyzická krása Jima Caviezela ještě dále zvyšuje celkový účinek, jaký na nás má pokračující mrzačení, jež Kristus podstupuje před našima očima - s tím děsivým výsledkem, že nakonec podobně jako Trpící Služebník "neměl vzhled ani důstojnost ... byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili" (Iz 53,2). Je nutno se dívat očima víry, abychom viděli, že nám znetvoření Kristova těla představuje duchovní znetvoření a nespořádanost způsobenou hříchem.

Gibsonova scéna Kristova bičování - od níž budou mnozí diváci v pokušení odvrátit zrak - obrazně ukazuje to, co říká svatý Pavel v listě Korintským: "Toho, který nepoznal hřích, učinil (Bůh) kvůli nám hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti" (2 K 5,21). Když ve filmu vidíte Kristovo zmučené tělo, víte, co to znamená "být hříchem".

Z: V průběhu let se mnoho režisérů zkoušelo sé umění ve filmech o Ježíšovi nebo o jeho utrpení. Působí na Vás právě Gibsonův film jako zvlášť originální?

N: Nejsem filmový kritik. Kritici budou muset posoudit Gibsonův film v porovnání s jinými velkými filmy o Kristově životě a umučení, jako jsou díla Pasoliniho nebo Zeffirelliho. Mel Gibson vnáší do této látky, podobně jako jiní filmoví tvůrci, svou vlastní jedinečnou uměleckou vnímavost, a v tomto smyslu je jeho film zcela originální.

"Kristovo utrpení" se jistě na příběh Kristova umučení a smrti soustřeďuje mnohem intenzivněji než většina jiných filmů tohoto druhu. Ale co do mé první reakce mě na Gibsonově díle upoutaly tři věci jako zcela osobité.

Jednou z nich je ztvárnění ďábla, který obchází v pozadí, a někdy v popředí, jako stálá záhadně hrozivá přítomnost. Nevím o žádném jiném filmu, který by to dokázal s takovou dramatickou účinností.

Druhou věcí je Kristova osamocenost. Film nějakým způsobem dokáže ukázat, že Kristus snáší své strašné utrpení ve skutečnosti sám, i když je obklopen zástupy lidí.

A konečně je to filmové znázornění Poslední večeře pomocí řady zpětných záběrů vetkaných do děje. Kristus v jedné scéně leží po bičování na zakrvácení dlažbě a má před očima krví potřísněné nohy jednoho z vojáků; následuje zpětný záběr na umývání nohou apoštolů ve Večeřadle.

Podobné zpětné záběry v dalším průběhu utrpení a ukřižování nás přivádějí k lámání chleba a pití z kalicha. Kolemstojící, vidění Kristovýma očima, dosvědčují jeho slova "Toto je mé tělo" a Toto je má krev". Sled takovýchto zpětných záběrů znázorňuje obětní, a tedy eucharistický smysl Kalvárie.

Tím film pozoruhodným způsobem oslovuje katolickou vnímavost. Papež Jan Pavel II. říká ve své nové encyklice, že Kristus ustanovil památku svého umučení a své smrti předtím, než trpěl - jako anticipaci skutečné oběti na kříži. V Gibsonově uměleckém ztvárnění si Kristus "připomíná" Poslední večeři, když vykonává oběť, kterou má eucharistie uchovávat v paměti.

Pro mnoho katolíků, kteří tento film uvidí, už nikdy nebude mše stejná. V každém případě bude Gibsonův film nepochybně patřit k těm opravdu nejlepším, i kdyby se nechala otázka originality úplně stranou.

Z: Dává "Utrpení" někomu vinu za to, co se Kristu stalo?

N: To je velmi zajímavá a také velmi nesnadná otázka. Předpokládejme, že byste ji položil někomu, kdo před shlédnutím filmu nic nevěděl o pašijových vyprávěních v evangeeliích.

Zeptáte se: "Kdo zavinil to, co se Kristu stalo?" Dotázaný se nad tím chvíli zamyslí a pak řekne: "Nu, oni všichni, ne?" Zdá se mi, že taková odpověď je naprosto správná.

Díváme-li se na "Utrpení" z přísně dramatického hlediska, pak v průběhu děje každá z hlavních postav nějakým způsobem přispívá k Ježíšovu osudu. Jidáš ho zradí, Velerada jej obžaluje, učedníci jej opustí, Petr popře, že ho zná; Herodes si s ním pohrává, Pilát svolí s jeho odsouzením k smrti; dav se mu vysmívá, římští vojáci ho bičují, surově s ním zacházejí a nakonec ho ukřižují. A kdesi za tím vším je ďábel.

Ze všech hlavních postav děje je pouze Marie skutečně bez viny. Gibsonův film vystihuje tento rys pašijových vyprávění velmi dobře. Vinu nelze přičíst žádné jednotlivé osobě či skupině osob jednajících nezávisle na ostatních. Vinni jsou všichni.

Z: Říkáte tím, že za Kristovo utrpení a smrt se nikomu nemá dávat zvláštní vina?

N: Asi tak bych to skutečně řekl - určitě pokud jde o dramatické ztvárnění ve filmu. Ale i když se na to díváme z teologického hlediska, vykreslil Mel Gibson velmi působivě tento zásadní bod v křesťanském chápání Kristova utrpení a smrti.

Příběh podrobně popisuje, jak se hříchy všech těch lidí spikly, aby nakonec přivodily Kristovo utrpení a smrt, a naznačuje tak fundamentální pravdu, že výtka patří nám všem. Jejich hříchy a naše hříchy přivedly Krista na kříž, a on jej nesl dobrovolně.

Proto bylo vždy závažnou chybou číst pašijová líčení v evangeliích buď se snahou připsat vinu jedné postavě či jedné skupině v celém příběhu, nebo způsobem ještě zhoubnějším: chtít sám sebe zprostit výtky. Nesnáz tohoto posledního kroku spočívá v tom, že nejsem-li jedním z provinilých, jak můžu patřit k těm, kdo mají podíl na dobrodiních kříže?

Přichází mi na mysl verš z vánoční koledy /doslova/: "Jak daleko se rozprostírá kletba, tak daleko se rozlévá milosrdenství". Musíme uznat, že naše hříchy jsou mezi těmi, jež Kristus nesl, máme-li být zahrnutí do jeho modlitby "Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí" (L 23,34). A my si velmi přejeme, abychom z té prosby nebyli vyloučeni.

Pro křesťanské čtenáře a čtenářky je to výzva, aby našli v tomto dramatu vykoupení své místo. Je to zřejmé při slavnostním veřejném předčítání pašií v katolické liturgii Velkého Pátku, kdy se shromáždění připojuje k zástupu provolávajícímu takové věci jako "Ukřižuj ho!"

Liturgie nám tak paradoxně pomáhá pochopit tyto výkřiky, které jinak znějí hrozně, jako modlitby. Samozřejmě to není tak, že bychom doslova "chtěli", aby Kristus podstoupil smrt na kříži, ale přejeme si být spaseni ze svých hříchů. V perspektivě víry se musí chápat dokonce i ono mrazivé "Krev jeho na nás a na naše děti" (Mt 27,25) ne jako kletba, nýbrž jako modlitba.

Přesně to, co si přejeme - a co si nevědomky přál dokonce i zástup shromážděný před Pilátem - je, abychom byli "omyti Beránkovou krví", jak o tom mluví kniha Zjevení (srov. Zj 7,14).

Z: Vznikla jistá kontroverze o údajném antisemitismu nebo antijudaismu v Gibsonově filmu. Můžete nám říci, co si o tom myslíte?

N: Pokud bych mluvil jako katolický teolog, byl bych povinen odsoudit antisemitismus i antijudaismus v každém líčení Kristova utrpení a smrti - a to nejen kvůli strašnému bezpráví, jemuž byl židovský lid na základě nich vystaven, ale také proto, že představují zásadně chybné čtení pašijových zpráv, jak už jsem naznačil.

Ale chtěl bych na Vaši otázku odpovědět otevřeně: na Gibsonově filmu není absolutně nic antisemitského ani antijudaistického.

Je velice politováníhodné, že lidé, kteří film neviděli, ale jen prohlíželi ranou verzi scénáře, dali podnět k obviňování, že "Kristovo utrpení" je antisemtiské. Jsem přesvědčen, že jakmile bude film uveden do kin a lidé budou mít příležitost ho shlédnout, obvinění z antisemitismu se prostě vypaří.

Film ani nepřehání ani nesnižuje roli židovských předáků a právního postupu při Ježíšovvě odsouzení. Ale právě proto, že podává souhrnnou zprávu o tom, co by se dalo nazvat "propočet odpovědnosti" za Kristovo utrpení a jeho smrt, je pravděpodobné, že film bude mezi obecenstvem spíš tišit antisemitismus, než aby jej podněcoval.

Z teologické perspektivy je ještě důležitější, že film sděluje něco, co evangelisté i církev viděli vždy jasně: to, co Kristus zakoušel na cestě z Getseman na Golgotu a pak ještě dále, by bylo zcela nepochopitelné bez souvislosti s Boží smlouvou s Izraelem.

Myšlenkový rámec děje filmu je téměř úplně dán dějinami a literaturou, proroky a hrdiny, příběhy a legendami, symboly, obřady a zvyklostmi a konec konců celou kulturou judaismu.

A právě tento rámec zcela zásadním způsobem umožňuje pochopit a vyjádřit přirozenou potřebu zadostučinění a vykoupení tváří v tvář lidskému hříchu a Božímu láskyplnému odhodlání tuto potřebu naplnit.

Gibsonův film zdaleka nebude diváky podněcovat k antisemitismu a antijudaismu; bude pro ně znamenat naléhavou výzvu, aby prohloubili své chápání tohoto nepostradatelného kontextu utrpení a smrti Ježíše z Nazareta, Trpícího Služebníka.

Z: Jaký účinek bude film mít?

N: Vy víte, že během celých dějin křesťanství byli věřící povzbuzováni, aby rozjímali o Kristově utrpení. Spiritualita každého velikého světce - hned nám přichází na mysl svatý František z Assisi, svatý Dominik, svatá Kateřina ze Sieny - se vyznačovala pobožností ke Kristovu utrpení.

Proč tomu tak bylo? Protože se uznávalo, že není jistější cesty, jak vzbudit v lidském srdci lásku, která aspoň začíná přiměřeně odpovídat na lásku Boha, který pro nás vydal svého Syna.

Myslím, že film Mela Gibsona bude lidi vybízet k lásce tohoto druhu. Musel byste mít srdce z kamene, aby při sledování tohoto mimořádného filmu zůstalo netečné k nezměrné hloubce Boží lásky, kterou se pokouší přivést na plátně ke slovu.

Vatikán, 8.12.03 (ZENIT)

Z angličtiny přeložil Dr. Václav Frei.