Český křesťane, zpříma hleď!

Podle různých průzkumů v naší zemi ubývá věřících všech křesťanských církví, zejména pak katolíků. Já sám a mnoho mých přátel takový dojem nemáme. Kostely jsou dlouhá léta plné, poloprázdné či téměř prázdné podle lokalit a místních tradic, nicméně: je to určité vážné varování.**

Jistě, ateistická propaganda nedávných čtyřiceti let, ale pak zase scestné chápání demokracie, kde má být vše dovoleno, změny v žebříčku hodnot, to vše mohlo drsně zapůsobit. Vždyť ani sdělovací prostředky, ba ani umělecká tvorba nám nejsou nakloněny. Nedávno jsem viděl na televizní obrazovce "dílko", v němž kněz působil jako poloviční blb obklopený "svíčkovými bábami..."

Ale zkusme se poohlédnout i do vlastních řad a hledat cestu sami u sebe. Dva a tři čtvrtě milionu katolíků jsou v této zemi největší menšinou, zato s téměř nepatrným institucionálním vlivem na společenské dění. Katolíci, ale zřejmě i mnozí vyznavači dalších křesťanských církví jako kdyby ztráceli hrdost nad darem víry, kterého se jim dostalo. A kdo se k té víře hrdě přihlásí, nebude samozřejmě již existenčně či politicky perzekvován, ale často se mu dostane posměchu: Ejhle, tmář, vyznavač pověry, příslušník jakési chamtivé, majetkuchtivé církve, odpůrce potratů a kondomů...

Řekněme si upřímně, současné sociální problémy, negativní jevy - jako je téměř neuvěřitelný nárůst kriminality a pohlavních chorob, propad demografie, obchod s bílým masem a drogami, to jen tak namátkou - jsou důsledkem odklonu od křesťanství. Tedy od učení, na němž je po staletí i tisíciletí budována společnost i právní řád nejen u nás, ale také v evropském seskupení, do něhož zakrátko vstoupíme. A jakkoliv toto mé tvrzení může vzbudit negativní, možná i zlostné reakce, je třeba to říci nahlas: Pokud se nevrátíme ke křesťanským kořenům - nikoliv proklamativně, ale skutky, životním stylem, osobním příkladem - pak spějeme k velmi neradostným koncům včetně možného zániku civilizace.

Změna je závislá především na nás samých. Odmítněme starou komunistickou propagandu, že náboženství je věc citu, nebo dokonce strachu, že je ryze soukromou, ba intimní záležitostí člověka. Nebojme se i nahlas říkat, že víra a poslušnost vůči božím zákonům není jen úzce religiózní záležitostí, že křesťanství i katolicismus mají silný sociální náboj a další prvky transformující společnost. Vyjděme z ghetta soukromí, kam byla a žel stále je naše víra zatlačována. Braňme se zesměšňování v médiích. Naopak do nich vstupujme, zaměřme se na vzdělávání včetně zřizování vlastních katolických škol, podporujme i domácí vzdělávání. Proklamujme větší důraz na ochranu rodiny - tedy i v tom smyslu, aby matky nemusely za každou cenu co nejdříve vydělávat. Uvolní se tak obrovský kapitál vzdělaných matek, které budou naplňovat přirozený a nanejvýš odpovědný úkol, tj. výchovu příštích generací.

Takže, český katolíku, český křesťane, zpříma hleď! To není sportovní, vojenský či militantní povel, nýbrž morální apel na naše vlastní svědomí i sebevědomí. Propagujme svou víru skutky, nikoliv jen soukromými modlitbami a návštěvami bohoslužeb, což je pro nás samozřejmost.

Ale nebojme se vystupovat veřejně, na půdě zastupitelstev, v tisku, rozhlase a televizi, v debatách o věcech veřejných, všude, kde je třeba, aby náš hlas zazněl. Neboť jen tak se zbavíme uměle živené pověsti jakýchsi pověrčivých individuí směřujících kamsi do středověku, jak by nás mnozí politici, publicisté a jiní rádi viděli a hlavně ochotně předváděli.

Jiří Karas, poslanec KDU-ČSL