Sílící pronásledování křesťanů ve světě

Přednáška Paula Marshalla 9.11.2003 v Praze

**Dnes odpoledne bych chtěl mluvit o celosvětovém pronásledování křesťanů, a konkrétně o sílícím pronásledování křesťanů, protože jeho intenzita nyní roste. Abychom viděli toto téma v souvislostech, je pro nás důležité připomenout si něco z historie církve. Zmíním teď fakta, která už mnozí z vás dobře znají, ale podle mé zkušenosti lidé v západním světě často nemají přehled o dějinách církve v ostatních částech světa.** Je důležité si uvědomit, že církev je universální. To samozřejmě platí v mnoha ohledech, já zde mám na mysli konkrétně to, že se církev rozšiřuje po celém světě, a to nejen dnes, ale už řadu staletí, vlastně po dvě tisíciletí.

Zaprvé, církev byla dříve v Africe než v Evropě. Do Afriky se křesťanství nedostalo misijními aktivitami posledních staletí. Ty jistě jeho rozšíření pomohly, ale křesťanství samo zde bylo mnohem dříve. Již Bible nám říká, že Ježíš strávil část svého dětství v Egyptě. Dnešní koptská ortodoxní církev má své počátky v pobytu sv. Marka v Egyptě. Rovněž počátky církve v Etiopii a v Eritrei sahají do prvních staletí církevní historie. A svatý Augustin, jeden z největších otců a teologů církve, byl biskupem v oblasti dnešního Tuniska. Vidíme tedy, že v Africe je církev přítomná už skoro dva tisíce let.

Zadruhé, církev byla dříve v Indii než v Anglii. Apoštol Tomáš odešel podle církevní tradice do Indie, kde je dnes pohřben. Také syrská ortodoxní církev má kořeny sahající téměř dva tisíce let zpět. V místech jako Indie je to potřeba zdůrazňovat, protože extremistické skupiny v Indii, stejně jako v Číně, často obviňují křesťany, že vyznávají cizí náboženství, přicházející ze západu.

Zatřetí byla církev v Číně dříve než v Americe. Archeologové zde našli pozůstatky křesťanských staveb ze šestého až sedmého století. Ve třináctém století už byli v Číně biskupové a arcibiskupové. Astronomy císařského dvora byli v sedmnáctém století jezuité. Matka jednoho z nejmocnějších mongolských vládců nad Čínou, Kublajchána, byla členkou křesťanské nestoriánské církve.

Když jsem před několika lety přednášel v Číně, měl jsem příležitost zúčastnit se zasedání komunistické strany, které se konalo v obrovské hale. Byli tam také zástupci vládního úřadu pro náboženské záležitosti, a jeden z nich hovořil o křesťanství jako o cizím náboženství. Na zdi za ním přitom visely čtyři obrovské portréty: Marx, Engels, Lenin a Stalin. Tedy, pokud se nemýlím, dva Němci a dva Sověti. A on pod těmito obrazy prohlašoval náboženství, které tam je přítomné přes tisíc let, za cizí. Křesťanství je Číně mnohem bližší než komunismus.

To je jen pár příkladů. Mohli bychom dále hovořit o historii Tibetu, Mongolska nebo Afghánistánu, chtěl bych však jen ilustrovat, že církev se rozšiřovala a rozšiřuje po celém světě. Není to západní náboženství, ani náboženství bělochů. V současnosti žije asi 65% lidí, hlásících se ke křesťanství, mimo západní svět. To jsou ovšem lidé, kteří se přihlásí ke křesťanství při sčítání lidu. Kdybychom brali v úvahu skutečně aktivní křesťany, kteří nejsou povrchní a svoji víru žijí, pak to bude asi 80%. Můžeme si to představit na jasném příkladu: v Číně pravděpodobně přichází každou neděli do kostelů více lidí než v celé západní Evropě. Je známo, že téma pronásledování křesťanů je ve sdělovacích prostředcích opomíjeno. Má to řadu důvodů, a za jeden z nich považuji přesvědčení lidí, kteří ve sdělovacích prostředcích pracují, že křesťané jsou jaksi západní. Lidé v médiích si zkrátka nejsou vědomi, že křesťané žijí také v Číně, Indonésii, Indii, Nigérii a v Brazílii. Dalším takovým příkladem je, že nejvíce kněžských povolání v katolické církvi je v Indii.

Zdůraznil jsem tedy, že církev je universální a že není lokalizovaná na západě. Nyní bych chtěl zdůraznit, že církev dále roste. Opět mohu uvést řadu příkladů. Jasně to ukazuje třeba situace církve v Číně. Odhaduje se, že v roce 1980, krátce po smrti Mao Ce-Tunga, byly v Číně asi dva miliony křesťanů. O dvacet let později, v roce 2000, uváděly vládní zdroje osmnáct až dvacet milionů. Tato oficiální čísla jsou ovšem příliš nízká. Jednak proto, že Římskokatolická církev je v Číně ilegální, takže členové Církve, na rozdíl od členů Vlasteneckého katolického svazu, nejsou v těchto číslech zahrnuti. Dále proto, že je v Číně zakázána jakákoli náboženská činnost s dětmi, takže ve vládních údajích nejsou započítány osoby pod osmnáct let, stejně jako některé další skupiny, které nejsou státem registrované. Kdybychom tyto skupiny do celkového počtu zahrnuli, dostali bychom se k počtu asi šedesáti milionů křesťanů všech vyznání. K těmto číslům musíme přistupovat s rezervou, protože nejsou přesná, ale víme, že pravda je asi taková: za posledních třiadvacet let se církev v Číně rozrostla desetkrát, dvacetkrát až třicetkrát. Viděno s v souvislostech, jedná se o nejrozsáhlejší rozmach církve v její celosvětové historii. Dalším příkladem je Jižní Korea, která je dnes křesťanská asi z jedné třetiny a ve které patří křesťané k aktivnější části občanské společnosti. Církev se rozrůstá v mnoha dalších místech, například v Súdánu, východní a západní Africe a také ve Vietnamu.

Nyní, když jsme si připomněli některá fakta o církvi ve světě, můžeme přistoupit k hlavnímu tématu, kterým je skutečnost, že církev je pronásledovaná. V současnosti čelí pronásledování nebo hrozbě pronásledování asi dvě stě milionů křesťanů v pětatřiceti zemích. Výraz pronásledování používám, pokud nastanou současně dvě okolnosti: zaprvé lidé trpí v nějaké souvislosti s tím, že jsou křesťané, a za druhé jim hrozí násilí, zničení domova, pracoviště, kostela, mohou být biti, uvězněni, znásilněni nebo zabiti. Pojem pronásledování tedy znamená, že lidé čelí násilí na sobě nebo na svém majetku proto, že jsou křesťané. Nezahrnuji sem případy diskriminace, kdy lidé nemohou vykonávat povolání, nemají přístup do vládních služeb nebo univerzitních funkcí a podobně. K tomu dochází také, a týká se to stovek milionů křesťanů. Ale pokud mluvím o pronásledování, o těch dvou milionech lidí, mám na mysli pouze případy násilí. Také sem nezahrnuji situace, kdy křesťané trpí po boku jiných lidí například z důvodů rasových, politických nebo ve válce. Jistě tím trpí další lidé a další křesťané, ale do našeho tématu zahrnuji pouze ty případy, kdy křesťané trpí, protože jsou křesťany a nikoli proto, že se ocitli ve špatné rasové nebo etnické skupině.

Definujeme-li pronásledování křesťanů takto, vidíme, že k němu dochází mnoha způsoby na mnoha místech na světě, ale většina případů spadá do jedné z následujících kategorií.

První kategorií je zbytek komunistického světa. Zde je nutné připomenout, že většina lidí, kteří v komunistickém režimu žili, v něm žije dodnes. V případě Číny, Vietnamu, Severní Koreje, Laosu a Kuby jde asi o 1,4 miliardy lidí. Mnohé vlády těchto zemí, například čínská, už nevypadají tak komunisticky, ale země nadále řídí lidé, kteří se ke komunismu hlásí, a režimy jsou stále represivní. V Číně se situace křesťanů liší podle části, ve které žijí. Všem oblastem je ale společné, že jakákoli církev nebo její část, která se odmítne nechat zaregistrovat a vystavit se tak státnímu dohledu, trpí diskriminací nebo pronásledováním. Čínské právo například nařizuje, že každá církev musí mít samosprávu, nad kterou nesmí mít autoritu žádný občan jiné země. Podle tohoto práva tedy například papež nemá žádnou pravomoc nad čínskými katolíky. V tomto smyslu je také katolická církev v Číně ilegální. Některé katolické skupiny, zahrnující několik milionů lidí, se sice nechaly úředně zaregistrovat, ale největší část katolíků se odmítla nechat kontrolovat a zůstává v ilegalitě. Čínská vláda proto zatýkala kněze i biskupy nejen během posledních desetiletí, ale i v posledních měsících.

Nyní bych vám chtěl ukázat několik fotografií. Tyto tři fotografie pocházejí z Pekingu; jsou to členové tzv. domácí, tedy neregistrované církve. Některé tyto skupiny mají stovky členů. Můžete si všimnout, že jsou to velmi mladí lidé, průměrný věk je asi 21 let. Jak jsem zmínil, církev se zde rozrůstá velmi rychle, a to zejména mezi studenty a intelektuály. Před pěti lety otiskla Ekonomická revue pro dálný východ (Far East Economic Revue) rozhovor s jedním vysokým čínským představitelem, který řekl: "Kdyby měl Bůh tvář sedmdesátiletého starce, neobávali bychom se, že se vrátí. Ale on má tvář milionů dvacetiletých. A to nás zneklidňuje." Na dalším snímku je můj přítel Filip z Kalifornie. Teď už je na svobodě, ale tři roky strávil v čínském pracovním táboře za ilegální kázání. Tady je fotografie pořízená v roce 1995 ve městě Dong Lu, asi 180km jihozápadně od Pekingu. Je to procesí ke svatyni v Dong Lu, kterého se zúčastnily desetitisíce lidí. Popularita této svatyně a poutí čínskou vládu rozlítily natolik, že v následujícím roce všem pokusům uspořádat procesí bránily desetitisíce policistů.

V Číně je také velký počet protestantů, kteří odmítají vládní kontrolu, praktikují víru mimo oficiální struktury a jsou pronásledováni. Podobná situace je v Laosu a ve Vietnamu, a také na Kubě, ale tam se často mění podle toho, co si právě usmyslí Fidel Castro - někdy přitvrdí, jindy povolí. Pravděpodobně nejhorší je situace v Severní Koreji. Jsem-li správně informován, nejsou tam žádní kněží. Pokud víme, jsou v Severní Koreji desetitisíce až statisíce křesťanů v pracovních táborech. V praxi, pokud ne přímo zákonem, je křesťanství naprosto zakázáno a věřící mohou být zatčeni i s rodinami.

Potud tedy první kategorie - země, které zůstávají v komunismu. Očekávám, že tato oblast pronásledování se bude časem zmenšovat, protože režimy v těchto zemích se změní nebo zhroutí.

Do druhé skupiny patří země jižní Asie, zejména Indie, která zabírá 90% této oblasti, a dále Barma, Srí Lanka a Nepál. V těchto zemích, především v Indii a Nepálu, se extremističtější hinduistické skupiny snaží stát s hinduismem ztotožnit, a křesťanství, islám a další náboženství považují za cizí vlivy, které je potřeba hinduismu přizpůsobit. Obdobně na Srí Lance útočí na křesťany budhisté. Složitější situace je v Barmě. Barma má vojenskou vládu, která se snaží získat zdání legitimity a ztotožňuje se s budhismem; ostatní náboženství pronásleduje více než budhisty. Tento trend identifikace země s náboženstvím podle mého názoru narůstá, nyní zejména v Indii. Počet násilných útoků na křesťany v Indii v posledních letech roste, ročně dojde k několika stovkám těchto útoků.

Třetí oblast pronásledování tvoří islámský svět. Tato oblast je největší a nejrychleji se rozrůstá. Pronásledování zde má mnoho různých forem, ale chtěl bych zdůraznit, že jednou z nich je silný islámský terorismus. Teroristické skupiny, například ty napojené na Usámu bin Ládina, útočí na křesťany už mnoho let. Přinejmenším v USA se lidé začali více bát nebezpečí islámského terorismu, a radikálního islámu vůbec. Neuvědomují si ale, že tyto skupiny napadají křesťany už po několik desetiletí, a to nejen v USA. Je důležité si uvědomit, že tyto extremistické skupiny, ať už jsou či nejsou teroristické, spatřují současný konflikt nikoli v politických, ale v náboženských měřítkách. Když se podíváme na Afghánistán, Pákistán, Turecko, Irán, Nigérii, Egypt, Indonésii, Jižní Filipíny či jiné země - ve všech těchto zemích teroristické skupiny, a někde také vláda, útočí na křesťany. K nejhoršímu pronásledování dochází v Súdánu, což je také země, ve které se Usáma bin Ládin dlouho skrýval a ve které soustřeďuje řadu svých hospodářských aktivit. Jedním z důvodů je právě pohled extremistů na současný konflikt. Cituji z nejznámějšího rozhovoru Usámy bin Ládina pro televizi Al Džazíra z roku 1998, ve kterém popisuje svůj pohled na svět: "Konflikt má dvě strany: první je světové křesťanství, spojené se židy a sionismem, vedené USA, Velkou Británií a Izraelem; druhou stranou je islámský svět." S tímto názorem se můžete setkat jak u Usámy bin Ládina a jeho zástupce Ajmána Zavahrí, tak u skupin jako Hizballáh v Libanonu, Láskar Džihád v Indonésii, u Islámského hnutí Uzbekistánu. Tyto skupiny vidí současný konflikt jako konflikt s křesťanstvím a judaismem. Zdůrazňuji, že já to nevidím jako přirozený konflikt. Neříkám, že jsme ve válce s islámem. Říkám ale, že oni své úsilí chápou jako válku proti ostatním náboženstvím. To je právě důvod, proč ještě před útoky na západě mnohé z těchto skupin napadaly křesťany v ostatních částech světa.

Dovolte mi uvést několik příkladů. V únoru 1997 islámští útočníci srovnali se zemí pákistánskou, převážně křesťanskou vesnici Šanti Naga s asi dvaceti tisíci obyvatel poté, co islámští radikálové obvinili křesťany z rouhačství. Jednou z největších postav odporu proti narůstajícímu pronásledování křesťanů v Číně a Pákistánu byl biskup John Joseph. Před několika lety zemřel, podle oficiální verze spáchal sebevraždu na protest proti vládní politice. Nemám žádný důkaz, ale nevěřím tomu, že se zabil sám. Biskupové velmi málokdy spáchají sebevraždu, zejména pracují-li na novém překladu Bible.

Další příklad je z Iránu, kde byl v roce 1994 pastor známý pod jménem Haik zabit vládní bezpečnostní službou, stejně jako jeho kolega Bosch, jeden z několika protestantských vůdců, kteří byli zabiti íránskou vládou v polovině devadesátých let.

V Nigérii v posledních pěti letech narůstá islámský extremismus a posiluje se pozice islámského práva šaría. Prvním státem v Nigerii, který toto právo zavedl ve velmi přísné formě, je stát Zamfara. Když přijedete k jeho hranici, uvidíte nápis: "Vítejte ve státě Zamfara, zemi farmářů a šaríe". O kus dál je starší nápis "Vítejte v Zamfara, zemi farmářů" a také "přejeme vám příjemný pobyt". Příjemný pobyt tam ale není příliš častý. Mám nahraný svůj rozhovor s guvernérem Ahmedem Sání, s nímž jsem hovořil o mnoha věcech. Když jsem se ho zeptal, zda by byl v jeho státě muslim přestoupivší ke křesťanství zabit, odmítl odpovědět. Řekl mi, že to je věc rodiny. Zeptal jsem se, zda by stát něco udělal v případě, že by rodina konvertitu zabila. Opět odmítl odpovědět. Asi dvě stě metrů za cedulí "příjemný pobyt" můžete vidět vraky dvou nákladních aut. Ta auta vezla pivo, což je podle Sáního v Zamfaře ilegální. Policie auta zastavila, řidiče zbila a vozy zapálila. Snaha posílit islámské právo vyvolala v Nigérii řadu protestů a násilností. Ve městě Kadduna ve střední Nigerii docházelo k útokům na křesťany a kostely a v únoru 2000 zde bylo zabito asi dva tisíce lidí. Za poslední tři roky přišlo jen v tomto městě o život přes pět tisíc lidí, většinou křesťanů.

Podíváme-li se do Egypta, uvidíme, že zdejší křesťané trpí perzekucí jak ze strany vlády, tak ze strany islámských radikálů. Například ve vesnici El Košeh v roce 1999 policie zatkla a mučila přes tisíc křesťanů, tedy asi 5% z nich, oficiálně v rámci vyšetřování vraždy. Šlo také o ženy a děti. Krátce poté, v lednu 2000, zde došlo k největšímu masakru křesťanů za posledních několik let; 21 křesťanů bylo zabito islámským gangem. O tomto masakru jsem napsal knihu Massacre at the Millenium. Při tomto útoku byli zabiti také dva velmi ladí lidé: Del Fármí, dvacetiletý jáhen koptské ortodoxní církve, a jeho jedenáctiletá sestra Meisún.

Indonésie je největší muslimskou zemí, a také zemí s dlouholetou tradicí tolerance a náboženské harmonie. Násilné incidenty vypukly v oblasti Ambonu na východě Indonésie a pokračují na okolních ostrovech. Od roku 1999 do roku 2002 zde bylo zabito asi jedenáct tisíc lidí. V Ambonu byl zničen kostel. Násilí v této oblasti ještě zcela nevymizelo, ale výrazně polevilo, protože indonéská vláda konečně začala proti terorismu zasahovat. V této souvislosti bych chtěl připomenout incident, o kterém asi byla většina z vás informována. Jde o výbuch v nočním klubu v Bali, při kterém zahynulo dvě stě lidí. Po tomto útoku jedny americké noviny otiskly článek s názvem "Terorismus přichází do Indonésie". Napsal jsem hned jiný článek, ve kterém uvádím, že terorismus v Indonésii není žádná novinka. Nová byla pouze skutečnost, že přitom zahynuli cizinci. Ale stejná skupina zabila za posledních pár let jedenáct tisíc Indonésanů. Stejné skupiny, které útočily v Bali, o vánocích 2000 odpálily bomby v desítkách kostelů.

Turecko je složitější. Je tu válka vlády s Kurdy, ale v zemi operují i extremistické islámské organizace. Jednou z nich je Hizballáh. Jak kurdové tak muslimové ale útočí na křesťany. Město Kafro opustili jeho obyvatelé po kurdských útocích v roce 1993. Město Marbobo v jihovýchodním Turecku bylo vládou evakuováno po útocích Hizballaáhu v roce 1998. Město není zničeno, ale obyvatelé se sem nesmí vrátit.

Poslední zemí, kterou chci zmínit, je Súdán. Když se podíváme na válečné konflikty ve světě za posledních několik let, a počty lidí zabitých v těchto konfliktech, uvidíme několik menších ohnisek - například Srí Lanku, Arménii, Izrael, Kosovo a jiné. Naopak jedním z největších je Súdán. Za posledních čtrnáct let zahynuly v občanských válkách v Súdánu dva miliony lidí. O vánocích 1999 sloužil biskup Macram Max Gassis mši pod širým nebem a vládní letadla začala tuto oblast bombardovat. Lidé se museli schovat v buši. Nebyly tam při tom žádné vojenské cíle ani budovy, útok byl zacílen pouze na křesťanskou bohoslužbu. Vesnice Bar Al Kazal na západě Súdanu byla zničena najatými bandity.

Zmínil jsem řadu zemí. Jejich seznam není jistě úplný, ale doufám, že se mi podařilo podat obecný přehled o jednom z velkých trendů dnešní doby, a do jisté míry jej příklady z konkrétních zemí ilustrovat. Teď, když jsme se s těmito případy velmi stručně seznámili, položme si otázku, co to pro nás znamená.

Zaprvé jsme povoláni k tomu, abychom se o těchto věcech informovali a modlili se. Když jsem do mnoha z těchto zemí přijel a viděl jejich situaci, vždy jsem se nejdříve ptal, co máme dělat my. A odpověď skoro vždycky začala: modlete se za nás. Modlit se znamená samozřejmě pamatovat na ně, nezapomenout na jejich situaci. A co je dále pro modlitbu podstatné - být informován. Abychom se mohli modlit, potřebujeme znát jejich situaci.

Druhá věc, kterou můžeme dělat, je přímá pomoc církvi v zahraničí. Lidé mohou ztratit domov, práci, mohou být uvězněni, oni nebo jejich manželé. Mohou potřebovat peníze, léky, nebo jiný materiál.

Zatřetí, jak je to jen možné, udržovat přímý kontakt s těmito lidmi. Přivézt někoho z nich sem do České republiky, setkávat se a mluvit s nimi. A také můžeme sami přijet za nimi. Mnohá z míst, o kterých jsem hovořil, jsou dostupná poměrně snadno. Pokud se tam vydáme, můžeme jistě mluvit s místní církví, ale daleko důležitější je setkat se osobně s konkrétními lidmi, vidět je v jejich situaci. Setkáme-li se jako lidé a mluvíme spolu o jejich životě, bude to na nás mít větší dopad než pouhá znalost informací.

Čtvrtým bodem našeho úsilí je zveřejňovat v církvi, co se děje. Příliš mnoho lidí uvnitř církve je neinformovaných, například já jsem před několika lety nevěděl nic. A stejně tak mimo církev, ve veřejných prostředcích. I lidé mimo církev by byli zděšení a ochotní něco udělat, kdyby o tom věděli. Nakonec dva lidé, kteří udělali nejvíc proto, aby se o pronásledování křesťanů dověděla severní amerika, jsou Židé: Michael Horowitz a Eric Rosenthal, šéfredaktor New York Times a snad nejvlivnější americký novinář. Před šesti lety napsal sloupek, ve kterém zmínil, že se za 40 let práce pro NYT nesetkal s tématem náboženské perzekuce. Od té doby napsal na toto téma již desítky článků.

Zapáté bychom měli tlačit naši vládu, aby na v této věci jednala. Vím, že někteří čeští poslanci byli zapojeni v podobných projektech na Kubě, takže možnost vládní akce je zde určitě také. V této souvislosti bych chtěl uvést jeden příklad z USA. Úvodník Wall Street Journal, který také zmiňuje moji knihu, upozorňuje, že na nátlak křesťanských komunit americká vláda změnila svoji politiku v Súdánu, a situace se zde začala zlepšovat. Zmínil jsem, že v Súdánu zahynuly dva miliony lidí. Nyní (řečeno 9. listopadu 2003, pozn. překl.) je velká naděje, že se podaří do konce roku uzavřít mírovou dohodu.

A ještě bych zmínil dvě země, o kterých jsme hovořili. Věřím, že situace v Indonésii se za poslední rok zlepšila. Zlepšila se také situace církve v Pákistánu. Chtěl bych tedy zdůraznit, že každá taková akce může způsobit změnu.

Nemůžeme zastavit pronásledování, stejně jako nemůžeme zastavit terorismus. Stále bude v nějaké podobě ve světě působit. Můžeme ale přispět ke zlepšení. Viděli jsme, že to jde v Súdánu, Indonésii a Pákistánu. Vy, kteří žijete tady, víte také z vlastní zkušenosti, že situace se dá zlepšit.

Současné světové trendy by nás neměly odradit od aktivity. Pronásledování je velké zlo, a my proti němu můžeme a máme bojovat. Ježíš řekl: cokoli jste učinili těmto nejmenším z mých věrných, mě jste učinili.

Přepis: Martin Frei