Slovo teologa k filmovým "Pašijím"

P. Štěpán M. Filip OP: Víra ve filmu

**"Faith on Film" - "Víra ve filmu": tak je nadepsáno poslední číslo anglického katolického časopisu Saint Austin Review. Číslo se zabývá některými nejnovějšími filmy s náboženskou tematikou, včetně Gibsonova filmu Umučení Krista. Tak jsme nadepsali i naši úvahu, kterou chceme věnovat právě filmu Umučení Krista. Tento název se nám zdá vhodný, neboť ve šťastné zkratce vyjadřuje, jak je Gibsonův film zároveň jeho ryze osobním uměleckým dílem a zároveň něčím, co velmi výrazně překračuje** osobu svého tvůrce. To je dáno tím, že chce být filmovým zpracováním passio Christi - umučení našeho Pána Ježíše Krista, které je ústředním tajemstvím křesťanské víry. Jako na jedné straně nelze klást rovnítko mezi tento film a samotné tajemství Kristova umučení, tak také na druhé straně není možné tvrdit, že tyto dvě skutečnosti jdou zcela odlišnými cestami. K tomu, abychom stanovili, jaký je přesně vztah mezi filmem Umučení Krista a naší vírou, se budeme snažit rozlišit jeho různé roviny. Při veškerém nutném rozlišení jsme si však vědomi toho, že ve filmu jsou všechny tyto roviny obdivuhodně propojeny (připomíná nám to maritainovské "distinguir pour unir" - "rozlišení pro sjednocení").

První rovina filmu: osobní umělecké zpracování

Nejprve je tedy zapotřebí konstatovat, že Umučení Krista je hraný film, a tak je nevyhnutelně osobním uměleckým zpracováním Mela Gibsona a jeho spolupracovníků: u uměleckého díla tomu ani jinak být nemůže.

Hned zde musíme zdůraznit, že se jedná o film vytvořený na vysoce profesionální a vysoce umělecké úrovni. Tím, jak kombinuje prvky realistické až naturalistické s prvky symbolickými a poetickými, dokáže vyjádřit i to, co je čistě realistickým způsobem nevyjádřitelné, a dosahuje navíc velké působivosti. Herecké výkony Jima Caviezela jako Pána Ježíše Krista a Maii Morgensternové jako Panny Marie i ostatních herců jsou hluboce autentické a obdivuhodné. Tyto umělecké přednosti filmu, v jejichž výčtu bychom mohli ještě pokračovat, jsou dány nejenom nepopíratelnou uměleckou formou, ale také a především tím, že chtějí být ve službě svého tématu, tedy ve službě co nejvěrodnějšího znázornění Kristova utrpení a jeho smyslu.

Druhá rovina filmu: tradiční zbožnost ke Kristovu utrpení

Jak jsme už řekli v úvodu, tím, že film zobrazuje Kristovo utrpení, překračuje osobu svých tvůrců. Jako první z těchto již nadosobních rovin filmu uveďme tu, kterou můžeme označit jako rovinu tradiční zbožnosti ke Kristovu utrpení: jí je film bezpochyby velmi ovlivněn. Tato tradice zbožnosti, jež nalézá svůj vnější výraz v pobožnosti křížové cesty, v bolestných růžencových tajemstvích i v mnoha jiných projevech, je jistě pouze jednou z devociálních tradic v rámci Církve a není sama o sobě obsahem posvátné čili apoštolské Tradice, takže nespadá přímo pod víru. Je však výrazem této apoštolské Tradice (Srov. Katechismus katolické Církve, 83.) a víry a v průběhu dějin Církve duchovně formovala velkou řadu světců a opravdových křesťanů vůbec.

Nakolik je tedy film Umučení Krista vyjádřením této tradiční zbožnosti, natolik je nesen její váhou a autoritou.

K této rovině tradiční zbožnosti Církve můžeme přiřadit i fakt, že film je pod určitým vlivem vidění, která měla služebnice Boží Anna Kateřina Emmerichová a jež byla zapsána básníkem Klementem Brentanem a publikována v knize Hořké umučení Pána našeho Ježíše Krista (Srov. jedno z posledních českých vydání: Přel. J. Dokulil. 2. vyd. [Brno - Třebíč]: Jota - Arca JiMfa, 1993.). I když tato skutečnost byla některými silně kritizována až zesměšňována, je třeba mít na paměti, že tato vidění mají alespoň nepřímé církevní schválení, jak to vyplývá z toho, že jejich knižní publikování obdržela Imprimatur církevní autority a že samotná A. K. Emmerichová je služebnicí Boží, tedy kandidátkou zřejmě již brzkého blahořečení (Cesta k blahořečení A. K. Emmerichové je už plně otevřena, neboť Apoštolský stolec oficiálně uznal v roce 2001 heroičnost jejích ctností a 7. července 2003 zázrak na její přímluvu.). Jedná se tudíž o soukromé zjevení, jež sice v žádném případě nelze klást na stejnou úroveň s veřejným Božím zjevením, které však má určitou pečeť shůry, totiž pečeť charismatu proroctví. (Srov. BENEŠ, A. J., Soukromá zjevení v současné teologické literatuře. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2003.) Proto si myslíme, že je lepší, že se tvůrci filmu v některých úsecích a detailech nechali inspirovat A. K. Emmerichovou, než aby si je vymýšleli sami.

V naší situaci není nevýznamnou také skutečnost, že právě A. K. Emmerichová byla jistým inspiračním zdrojem staroříšského vydavatele Josefa Floriana (Vydal její Život přesvaté Panny Marie (1912. Dobré dílo, sv. 5) a četné životopisné studie redemptoristy Karla Erharda SCHMÖGERA: Život ctihodné Anny Kateřiny Emmerichové. 2 sv. (1917, 1921. Dobré dílo, sv. 37 a 73); Práce a utrpení ct. Anny Kateřiny Emmerichové za Církev, za obrácení hříšníků a za umírající (1926. Dobré dílo, sv. 85); Kterak poznávala ct. Anna Kateřina Emmerichová ostatky svatých a jaká měla podivuhodná vidění jejich životů (1926. Dobré dílo, sv. 88); Poslední dnové ct. Anny Kateřiny Emmerichové (1927. Dobré dílo, sv. 89). Všechna tato díla přeložil Matěj Fencl.), básníka Jakuba Demla (Z vidění A. K. Emmerichové přeložil a vlastním nákladem vydal knihu Hora proroků. Šebkovice, 1912. Reprint: Tišnov: Sursum, 1991. Kniha je vyzdobena dřevoryty Josefa Váchala.), spisovatele Jaroslava Durycha (Podle vidění A. K. Emmerichové sestavil knihu Svaté kněžství. Olomouc: Dominikánská edice Krystal (sv. 45), 1939.) i jiných, tedy těch literátů, kteří v meziválečném období pozvedli katolicky orientovanou literaturu na vrcholnou uměleckou úroveň.

Třetí rovina filmu: evangelia jako historické prameny

I když nelze popírat vliv vidění A. K. Emmerichové na film, bylo by na druhé straně nepravdivé a nespravedlivé říkat, že jsou jeho jediným či hlavním pramenem: tím zůstávají samotná evangelia. Jak se vyjádřil otec Joseph Augustine Di Noia OP, významný americký teolog a současný podsekretář Kongregace pro nauky víry, ve svém rozhovoru pro agenturu Zenit, Gibsonův film "vybírá jednotlivé prvky z Matouše, Marka, Lukáše a Jana, ale v zásadě se drží společné struktury všech čtyř evangelií. Jeho film se zcela drží Nového zákona, nakolik je to při imaginativní rekonstrukci možné." (Světlo, 25.4.2004, roč. 12, č. 17, s. 10.)

Evangelia jsou na prvním místě dokumenty víry, ale kvůli tomu nepřestávají být věrohodnými historickými prameny. (Srov. JAN PAVEL II., apošt. list Tertio millenio adveniente, 5.) Tato historičnost evangelií je nutným podkladem toho, co vypovídají o tajemstvích víry, a Církev ji proto vícekrát potvrdila. Zvlášť slavnostním způsobem tak učinila na II. vatikánském koncilu, kde vyhlásila: "Svatá matka Církev pevně a vytrvale pokládala a pokládá za jisté, že čtyři zmíněná evangelia, jejichž historičnost bez váhání potvrzuje, věrně podávají to, co Boží Syn v době svého života mezi lidmi pro jejich věčnou spásu skutečně konal a učil až do dne, kdy vstoupil na nebe." (Věroučná konstituce Dei verbum, 19.) Můžeme proto uzavřít, že, kde se film ve svém podání událostí přímo opírá o evangelia, tam se těší jejich autoritě jakožto historických pramenů, potvrzené Církví (to samozřejmě platí o událostech samotných, a ne o jejich konkrétním a detailním zobrazení ve filmu).

Čtvrtá rovina filmu: víra

Jak jsme před chvílí zdůraznili, evangelia jsou na prvním místě dokumenty víry. To nás přivádí k poslední, nejvyšší a nejvíce nadosobní rovině filmu, a tou je rovina víry, kterou přijímáme Boží slovo, obsažené v Písmu svatém a v posvátné Tradici a střežené a vykládané učitelským úřadem Církve. Co se týká této roviny, je třeba vyzdvihnout, že film jasně, nezakaleně a zcela ortodoxně vyjadřuje víru v Pána Ježíše Krista, vtěleného Božího Syna, který pro nás a pro naši spásu trpěl, byl ukřižován a vstal z mrtvých. Činí tak způsobem, který je ve srovnání s mnoha jinými filmy o Kristu nebývalý, a přitom ne mentorský a v negativním slova smyslu "kazatelský”. Navíc svou formou filmového podání zvýrazňuje, že naše víra je pouze přijímáním skutečnosti, jen odpovědí na Boží tajemství, které existuje nezávisle na této víře a nekonečně ji přesahuje, a nikoliv naší myšlenkovou či citovou konstrukcí.

Vedle zobrazení ústředního tajemství spásonosného Kristova utrpení je ve filmu velmi krásně, hluboce a lidsky dojemně zachycen podíl Panny Marie na tomto utrpení a našem vykoupení. Film tak svým způsobem zpodobňuje to, co opět učí II. vatikánský koncil: "Tak se také blahoslavená Panna ubírala cestou víry a své spojení se Synem udržovala věrně až ke kříži. Tam stála ne bez Božího plánu, spolu se svým Jednorozeným hluboce trpěla, přidružila se k jeho oběti svou mateřskou duší a láskyplně souhlasila, aby byl zabit obětní dar, který ona zrodila." (Věroučná konstituce Lumen gentium, 58.)

Nakolik film Umučení Krista je vyjádřením samotné pravdy víry, natolik je nesen její božskou autoritou. Z tohoto nejvyššího hlediska víry lze vysvětlit i různé mimořádné jevy, které film doprovázejí, např. obrácení některých zločinců. A je třeba si přát a modlit se, aby evangelizačně a pastoračně zapůsobil. Sám je také určitou výtkou, že někdy podáváme křesťanství v příliš rozředěné a nevýrazné podobě.

Pokud to, co jsme se zde snažili nastínit, shrneme, můžeme říci, že Gibsonův film Umučení Krista je osobním uměleckým zpracováním Kristova velikonočního tajemství a zvláštní účasti Panny Marie na něm, které se opírá o vidění Anny Kateřiny Emmerichové a církevní tradici zbožnosti ke Kristovu utrpení a zvláště o evangelia jako historické prameny a dokumenty víry. Na základě tohoto závěru můžeme opět zopakovat to, co jsme zmínili už na počátku, že totiž tento film je zároveň ryze osobním dílem svých tvůrců a dílem přesahujícím své tvůrce.

Co říci na závěr? Často a oprávněně se ozývají hlasy, že Církev musí dbát o pokřesťanštění kultury a zvláště prostředků hromadné komunikace. Film Umučení Krista je skutečně uměleckým a kulturním dílem, zobrazujícím ústřední tajemství křesťanské víry a života, jemuž se současně podařilo proniknout do kin a multikin našeho současného světa a stát se kasovním filmem. Musíme za to být Bohu i Melu Gibsonovi a jeho spolupracovníkům vděčni.