Článek z měsíčníku Inside the Vatican

"Jak biskupové odrazují od povolání (a klíč k tomu, jak k nim přitahovat)"

John Mallon, redaktor časopisu Inside Vatican Magazine

**V polovině devadesátých let jsem se účastnil jednoho setkání kněží v diecézi, kde jsem pracoval jako vydavatel novin. Na setkání se mělo diskutovat o tom, jak zvýšit počet kněžských povolání, protože stav v diecézi byl kritický. Jak se dalo předvídat, diskuse k ničemu nevedla, až pak starý emeritní arcibiskup zvedl ruku, vstal a řekl: "Proč nestudujeme ty diecéze, které mají hodně povolání, jako Lincoln v Nebrasce a Arlington ve Virginii, a nepodíváme se, co dělají a jak se z toho poučit?" V duchu jsem se zasmál a byl jsem zvědav, jaká odpověď na toto doporučení přijde, protože jsem věděl, že důvod, proč uvedené diecéze přitahují tolik povolání, by byl pro tuto skupinu kněží zhola nepřijatelný. Jak jsem očekával, kněží se dívali jeden na druhého a neříkali nic. Žádný z nich na arcibiskupův podnět neodpověděl.**

Tato reakce byla pochopitelná. Mohl jsem tehdy vzít emeritního arcibiskupa stranou a říci mu to, ale předpokládám, že to sám dobře věděl. Jasnou a prostou odpovědí bylo, že biskupové těchto diecézí, Fabian Bruskewitz v Lincolnu i zesnulý John Keating v Arlingtonu se hlasitě a veřejně hlásili k pravověrnosti v katolické nauce a praxi. Naproti tomu o vedoucích kněžích této diecéze bylo známo, že se pevně hlásí k disentu.

I když necháme stranou otázku, zda Pán hodlá obšťastňovat disent hojností povolání, je tu otázka praktičtější: který mladý muž pevně a s láskou oddaný Pánu a jeho církvi se bude ucházet o svěcení v diecézi, jejíž vedení je známé tím, že seřvává a vyplivuje pravověrné laiky i kleriky? Mučednictví je někdy nevyhnutelné, ale který člověk se zdravým rozumem by je vyhledával?

Není žádný důvod očekávat, proč by měl mladý muž odhodlaný sloužit Bohu nejprve přetrpět v semináři absurdnosti disentu a homosexuality jen proto, aby po vysvěcení čelil stálým nepříjemnostem a projevům nesouhlasu od svých spolubratří kněží.

Mladý muž, jehož dnes láká kněžství, není z odbojné generace šedesátých let, pro niž Církev byla součástí "establishmentu".

Naopak, dnešní mladický pocit kulturní vzpoury na sebe bere formu ortodoxie a chápe poslání Církve jako svízelný boj proti nepřátelskému světu. Mladé lidi přitahují náročné výzvy a pravověrný katolicismus jim je nabízí. Jejich sourozenci patřili k obětem kultury smrti povražděným v mateřském lůně. Oni přežili a jsou motivováni postavit se proti tomu, co kdysi ohrožovalo i jejich životy ve jménu "osvobození".

Jejich mladistvá rebelie se investuje do bitvy proti světu, tělu a ďáblu. Nikdy nezažili dobu, kdy umělý potrat nebyl legální, a nikdy nepoznali jiného papeže než Jana Pavla II. Média byla vyvedena z konceptu při pohledu na seminaristy ze Severoamerické koleje v Římě, kteří pozdravili volbu Benedikta XVI.živým jásotem; on je jejich hrdinou a šampiónem právě tak jako Jan Pavel II.

A to se netýká jen mužů. V osmdesátých letech jsem v Bostonské koleji poznal mladou ženu, která svůj zájem o vstup do kláštera projevila jedné feministické řeholnici. Ta nejprve opakovala: "Oh, vím o skvělém místě! Nemusíte nosit hábit nebo něco takového ... oh", zarazila se, "vy možná chcete nosit hábit ..." "Ano, sestro, chci", odpověděla ta mladá žena.

O dvacet let později možná některým církevním autoritám na střední úrovni začíná svítat, že disent neprodukuje žádné potomstvo nebo následovníky - duchovní děti. Říkám tomu církevní antikoncepce. Jak chcete někoho podnítit k celoživotní oddanosti a oběti pro Církev, s níž jste v neustálé válce?

Disidenti však pohrdají mladší generací jako "příliš konservativní". To, co tito mladí lidí usilují zachovat, je však lidský život, zdravý rozum a západní civilizace; to vše je terčem útoků moderního liberalismu.

Ježíš Kristus stále podněcuje následovníky, kteří si zaslouží, aby mohli v Církvi zaujmout své místo a aby se s nimi nezacházelo jako s pomatenými a nepřijatelnými osobami.

Mezi pravověrnou mládeží existuje solidarita, kterou Jan Pavel II. moudře a bystře podporoval jako budoucnost Církve svými Světovými dny mládeže a svou otevřenou a prostou, přímou a bezprostřední láskou k nim.

Tento jev jsem mohl vídat z první ruky.

Když jsem v osmdesátých letech pracoval a studoval teologii na Bostonské koleji, byla tam teologická katedra, která měla široké renomé a chlubila se svým odbojným postojem. Její profesoři mohli počítat své pokročilé studenty na prstech jedné ruky. Když jsem se ucházel o svou magisterskou hodnost na Františkánské univerzitě v Steubenville, která byla vysloveně pravověrná a byla proto terčem posměchu větších škol, měla menší teologickou fakultu, ale nejvyšší počet začínajících studentů v zemi, 140, jak si vzpomínám.

Z Bostonské koleje vedené jezuity si nevybavuji mnoho studentů, kteří pomýšleli na řeholní povolání. Vím o dvou, k nimž se jezuité chovali nepřátelsky - pro jejich pravověrnost. V Steubenville bylo tolik povolání, že tam zřídili přípravku a také skupinu pro mladé ženy, které pomýšlely na vstup do kláštera.

Celosvětové společenství mladých odchované Janem Pavlem II. je si naléhavě dobře vědomo, co se děje v církvi a v jednotlivých diecézích po celém světě. Když biskup řekne něco silného na obranu pravověrnosti, lidé směřující k duchovnímu povolání mezi sebou hovoří o tom, zda by jeho diecéze mohla být ta pravá, aby se v ní ucházeli o kněžské svěcení. Udělá-li týž biskup něco, co je vnímáno jako znevážení víry, jejich zájem se vytratí. Biskup, který toleruje disent, není vůbec brán v úvahu. Biskup ochotný exkomunikovat propotratové katolické politiky vyvolá pravděpodobně značný zájem těchto lidí. Biskup, který nezávazně klábosí, zájem nezíská. Diecéze, která trestá dobré, pravověrné kněze nebo laické zaměstnance a naproti tomu si hýčká nebo chrání odbojné, také nezíská jejich zájem. A také nebudí valný zájem diecéze, jejíž biskup je sice pravověrný ve slovech, ale jeho kancléřství, administrativa i duchovenstvo je ovládáno nebo řízeno odbojníky.

Rozsah tohoto pravověrného "undergroundu" mládeže je opravdu celosvětový. Setkávám se s ním stále při svých cestách Severní Amerikou a Evropou. Na studenty, které jsem znal ze Steubenville, jsem narazil na náměstí Svatého Petra i u katedrály svatého Štěpána ve Vídni. Stálým tématem rozhovorů mezi těmi, kdo pomýšlejí na kněžství nebo řeholní život, je otázka, které diecéze jsou "dobré" a kteří biskupové jsou "dobří" (tj. pravověrní). Důležité také je, aby byl seminář té diecéze zaměřen na solidní katolickou formaci, nedocházelo v něm k obtěžování ("harassement"), sexuálnímu ani náboženskému, a aby jej biskup důkladně sledoval.

Způsob, jak přitahovat duchovní povolání, není žádným tajemstvím. Takových způsobů je spousta. Ale biskup, který toleruje disent a ignoruje zneužívání, nebude povolání přitahovat. Biskup, který neohroženě stojí za Kristem a jeho Církví i za církevní naukou za každou cenu a navzdory vší opozici, je přitahovat bude.

Ti mladí lidé jsou budoucností Církve. Zda jsou nebo nejsou vítáni na svém pravém místě, k němuž je Pán volá, je v rukou každého jednotlivého biskupa.

Přeložil Dr. Václav Frei