Příspěvek senátora Mejstříka

Věříme v Boha jednoho, ducha věčného a tvůrce všeho, otce Ježíše Krista i otce našeho, jenž od věčnosti vládne království duší našich. Věříme v Ježíše Krista, syna Božího, světlo ze světla, život ze života, jenž od otce přišel, životem svým, zlo světa i smrti přemohl, aby nám získal království Boží věčné.

Dámy a pánové, to je cosi, co se jmenuje část kréda.

Vážené kolegyně a kolegové, vážené sestry a bratři v Kristu, je to tajemný příběh, příběh Kristův. Byl prorokován, jeho příchod očekáván. Jsou tomu 2000 let, kdy se stará proroctví naplnila. Počátek tohoto příběhu známe všichni, známe ho dobře. Nám, nám narodil se. V Betlémě narodilo se děťátko chudému tesaři z Nazareta, na horách zjevil se pastýř a k tomu andělé a udivili je zvláštní zprávou. V Betlémě se narodil král, váš král, váš vykupitel. Na obloze objevila se hvězda a přivedla do Betléma nejen pastýře a množství prostého lidu, ale tři krále, mudrce z východu, kteří se mu poklonili, světa vykupitel. Byl ale v Izraeli jiný král Herodes a ten v obavě o svůj trůn nechal povraždit všechny prvorozené izraelské syny, i to známe - vraždění neviňátek.

Tu se začíná Kristova nelehká pouť vyhnanství do Egypta, kam jeho rodiče prchají, aby synkovi zachránili život. Ježíš roste, prvotní nebezpečí pomine, vrací se do země, káže, učí. Udivuje svou moudrostí, mnozí ho začínají následovat a oslovují ho mistře. Káže, činí zázraky. Tehdejší mocní se ho začínají bát, strhává lid. Vyčítají mu, že porušuje zákon. On však oponuje: nepřišel jsem zákon zrušit, přišel jsem ho naplnit. Nový zákon, evangelium v překladu dobrá zpráva nebo též radostná zpráva, zákon lásky, milujte své nepřátele a modlete se za ty, kteří vás pronásledují. Dokázal se rozhorlit tento Ježíš Kristus, byl pruďas, šlo-li o boží věc. Dokázal vzít do ruky bič a vymrskat z chrámového nádvoří penězoměnce: znesvěcujete příbytek mého otce. Ale Ježíš narazil, kázal nepochopitelné evangelium, evangelium lásky, kritizoval zákoníky a mocné, obviňoval je z falše, pokrytectví, nepochopení, kupčení z tvrdosti srdce. Šlo za ním příliš mnoho lidí a byl divný. Nevypadal vůbec jako onen vysněný vykupitel, který osvobodí Izrael od římského jha, trhan, chudák, nedbající co bude jíst, kde bude spát, na druhou stranu drzý, umanutý, nebezpečný. Kdo o sobě může říci, že je syn Boží, kdo o sobě může říci, že je náš král, král Židů? Rouhá se, je to buřič. Rozhodli se, že ho zabijí. Našli zrádce a zaplatili mu a pak polibkem zradil Jidáš svého mistra. Podplatili pár svědků a přes odpor římského místodržícího vynutili si jeho smrt. Byl ukřižován, tedy popraven v té době nejkrutějším možným způsobem vyhrazeným pro sprosté zločince a vrahy. Ježíš věděl, co se chystá. Byly židovské Velikonoce, přátelé ho varovali, aby nejezdil do Jeruzaléma. Přesto jel. Věděl dokonce, kdo je jeho zrádce. Přesto ho nechal konat jeho dílo. Rozloučil se naposledy se svými přáteli - učeníky při poslední večeři. Toto je moje tělo, které se za vás vydává, toto je má krev na odpuštění vašich hříchů, chléb a víno.

Ještě v Getsemanské zahradě, když přišli ozbrojenci jej zatknout, napomenul jednoho ze svých přátel, který tasil svůj meč: "Vrať ho na své místo. Kdybych chtěl, bude zde 12 legií andělů, kteří mně ochrání." Pak se obrátil k zákoníkům: "Denně jsem byl mezi vámi a nevztáhli jste na mě ruce, ale toto je vaše hodina, vláda tmy." Naložili na něj jeho kříž, aby si ho sám vytáhl na kopec zvaný Golgota, tedy lebka. Tam ho ukřižovali. Byl Boží syn, byl ale synem člověka. Těsně před smrtí zapochyboval: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?"

Kolikrát v dějinách lidstva tato věta zazněla, kolikrát za svůj život jsme ji vyslovili. Nikdo z jeho věrných do poslední chvíle nechápal, proč se to vše děje, proč se odmítl bránit, proč nepožádal svého otce, aby ho zachránil. Vždyť sám řekl: "Nebudete-li pochybovat, ale budete-li věřit, že se stane, co říkáte, budete to mít."

Proč toto dopustil? Proč nezahubil své nepřátele mečem a nezajistil nám vítězství, klid a prostor pro šíření jeho evangelia pro budování království nebeského na zemi. Namísto toho bolest, krev, zpřerážené kosti, potupná smrt. Co bude s námi? Co bude s námi? Bylo už kolem poledne, nastala tma po celé zemi až do tří hodin, protože se zatmělo Slunce. Chrámová opona se roztrhla v půli a Ježíš zvolal mocným hlasem Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha. Po těch slovech skonal. Byl konec. Syn Boží byl mrtev a vše, co říkal, co žil, co sliboval, nebylo. Vše pozbylo smyslu. Byl spravedlivý, byl bez hříchu, přesto zemřel. Definitivně zemřel. Slunce přestalo svítit.

Je těžký k pochopení tento konec Ježíšovy poutě. Na Golgotě na Velký pátek měl tento příběh skončit. Na Golgotě na Velký pátek však vše začalo. Byl ukřižován, pohřben, třetího dne vstal z mrtvých. Světlo ze světla, život ze života, jenž od Otce přišel a životem svým zlo světa i smrti přemohl, aby nám získal království boží, věčné. Je to těžké.

Všichni chápeme narození Ježíška, dokážeme se vcítit do té radosti zrození, do toho zázraku, kdy na svět přijde další malý človíček. Každý z nás to zažil. A proto máme tak rádi Vánoce. Jsou nám blízké. Láska, lidská radost, jakoby hmatatelná, pod vánočním stromečkem.

Velikonoční poselství je složitější. Smrt, tajemný kříž, utrpení, co s tím? Jde z toho hrůza. Pro nás pro křesťany, ale odvážím si říci, i pro nás pro Evropany je Ježíšova smrt klíčem k životu. Ke smyslu života. Víra v Ježíše Krista nám připomíná naši omylnost, naši nedokonalost, naši "hříšnost". Připomíná nám, že nikdo z nás není dokonalý. Na druhou stranu každý z nás je boží stvoření, každý z nás je jedinečný, všechny nás stvořil Bůh a jako své děti nás všechny miluje a odpouští. Ježíš na sebe vzal všechny naše omyly, slabosti, zakolísání, naše hříchy, dovlekl je na Golgotu, nechal se přibít na kříž, nechal skrze sebe všechny naše hříchy přibít na kříž. A smazal je.

Velký pátek je pro nás znamením oběti. Zkusme alespoň v malém, alespoň občas, alespoň v něčem obětovat se jeden druhému. Obětovat něco ze sebe pro druhé. Toto je Velký pátek. Je o smyslu, o lásce, o milosrdenství, o vědomí porušenosti, o snaze překonat sama sebe, o odpuštění, o naději, o smyslu. Je o smyslu nejenom našeho žití, ale o smyslu Evropy. Řekl jsem, že Golgotou, smrtí Ježíše na kříži nic nekončí, vše začíná. Třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil do nebes, sedí po pravici Otce a přijde soudit živé a mrtvé. Ukázal cestu a to ostatní je na nás.

Ježíš byl vzkříšen. Zjevil se učedníkům, besedoval s nimi, dotýkal se jich, jedl s nimi, až postupně jim docházelo, o co jde, co se stalo. Až postupně jim docházelo, že Ježíš zvítězil nad smrtí. Že smrt okamžikem vzkříšení ztratila nad světem moc. Velké tajemství. Smrt, temnota, věčná nicota byla prozářena světlem Kristovy lásky a oběti jeho nadějí. I smrt má smysl. Radostná zpráva, zrod křesťanství.

Vážené kolegyně, kolegové, sestry a bratři. Omlouvám se, že jsem vás zdržel a že jsem mnohým z vás vyprávěl něco, co dobře znáte. Ale snad to až zas tak neuškodilo připomenout tomuto ctihodnému Senátu odkud jsme přišli a jak věřím, kam směřujeme. Dovedu-li svou útržkovitou úvahu do konce a vrátíme se k našemu zákonu o státních svátcích. Nebýt Kristovy smrti, Kristovy velikonoční oběti, nebýt jeho zmrtvýchvstání, nebýt jeho učedníků, kteří zprávu o něm šířili dál a kteří se pro Kristovo evangelium nechali zavírat, mučit a vraždit, nebylo ani Cyrila a Metoděje, nebylo ani Mistra Jana Husa, nebylo žádného 28. října 1918 a odvážím se říci, nebylo by ani 17. listopadu 1989.

Narozením Ježíška v Betlému počalo velké boží dílo. Završeno bylo Kristovou velkopáteční obětí na kříži. Prosím, vzkažme to našemu národu. Podpořte můj návrh, respektive podpořte náš návrh.