Vystoupení poslance Kasala 27.10.2005

Paní místopředsedkyně, vážení členové vlády, paní a pánové, začnu tím, že řeknu, že ten materiál je zpracován z určitého pohledu zodpovědně a že se snaží na základě jednoho z možných přístupů k tak velmi citlivé záležitosti dosáhnout maxima. To však mně nebrání, abych v tuto chvíli před vámi nestál jako kritik vůbec toho základního, proč tento návrh vznikl, totiž kritik možnosti využívat lidská embrya jako výzkumného materiálu.

Asi před sedmi lety bylo ohlášeno izolování lidských embryonálních kmenových buněk a tento objev je provázen nejen pozorností odborníků v medicíně, ale těší se zájmu i široké veřejnosti a především těch, kteří se zabývají lékařskou etikou. Zatímconikdo nevznáší žádné námitky proti eventuálnímu využití dospělých kmenových buněk pro léčebné účely, práce s embryonálními kmenovými buňkami od samého začátku klade řadu etických otázek po samotné legitimitě tohoto nového směru vývoje biologické medicíny. Dnes po sedmi letech je možno konstatovat, že alespoň v našem evropském prostoru jsou technické úspěchy nového oboru vnímány daleko intenzivněji než varující hlasy filosofů, kteří nesdílejí optimismus vědecké veřejnosti. Legislativním vyústěním tohoto vědeckého optimismu je souhlas Evropské unie s financováním výzkumu na embryonálních kmenových buňkách, který je starý zhruba dva roky.

Aby ta rozprava nebo moje vystoupení nebylo příliš dlouhé a aby bylo pokud možno přehledné, tak řeknu asi pět tezí a proti tomu postavím pět jiných možných pohledů. Klíčové ovšem v tomto je, jaký že má vlastně lidské embryo status. Tím se totiž málokdo zabývá, ale myslím si, že je to i pro tuto oblast klíčová záležitost. A tak jsme svědky toho, že převládají argumenty, které jsou tak či onak spojeny spíše s utilitární etikou než s hledáním právě statutu lidského embrya.

Takže první teze, se kterou se setkáváme a která pro vás nebude určitě nová. Nové znalosti získané pomocí embryonálních kmenových buněk mohou vést k novým znalostem, vedoucím k léčbě dosud neléčitelných onemocnění. Před asi 50 lety, když byla poprvé objasněna trojrozměrná struktura dezoxyribonukleové kyseliny, nikdo nemohl tušit, kam až tento výzkum dosáhne a izolace embryonálních kmenových buněk před těmi sedmi lety je možná vnímána podobně. Ani dnes nejsme schopni dohlédnout, kam tento výzkum povede a zastánci utilitární etiky říkají: neměli bychom tedy tomuto výzkumu bránit. Proti tomu bych si dovolil říci, že vědecké poznání není absolutním imperativem, dokonce ani záchrana života pacienta za jakoukoli cenu není absolutní imperativ. Jistě, ve většině případů lékařských intervencí je možno užít pojmy úspěšný a morálně dobrý jako synonyma. Pokud se pacient uzdraví, léčba je úspěšná, tedy dobrá, ale rád bych použil příklad, že k záchraně pacienta mohou vést orgány odebrané z jiného člověka proti jeho vůli. Léčba bude sice úspěšná, ale nikoli morálně dobrá, ospravedlnitelná.

Ne všechny intervence, které směřují k záchraně života člověka, jsou eticky únosné. Nakonec i z historie jiných oblastí přírodních věd je známo, že ne každý vědecký objev musí být využit pro dobro lidstva, každý objev je potenciálně zneužitelný.

Druhá teze je spíš z medicíny. Příroda sama zachází s lidskými embryi poněkud marnotratně. Odhaduje se, že v přirozených podmínkách je jen asi 30 - 50 procent oplodněných vajíček se podaří uhnízdit a mohou růst. Každou minutu je takto na celém světě ztraceno už tak velké množství embryí. Neměli bychom tedy v zacházení s lidskými embryi být úzkostlivější než příroda sama. To je názor některých. Můj názor je jiný. Můj názor je ten, že příroda není morální subjekt a nelze v ní hledat morální vzory, morální paradigmata pro jednání člověka. Příroda není ani dobrá ani zlá. Příroda prostě je. V přírodě se věci dějí bez morálního znaménka. Člověk jako jediný z nám známých tvorů je morální subjekt, je vyvázán, propuštěn z přírody, je schopen volit mezi dobrem a zlem. Nelze tedy hledat morální vzory tam, kde nejsou. Příroda zachází málo šetrně i s dospělými lidmi a záplavy a zemětřesení jsou toho důkazem. Příroda není normativní. Zde leží i rozdíl mezi přírodními vědami na jedné straně a etikou na straně druhé. Přírodní vědypopisují to, co je, a etika se věnuje tomu, co by mělo být.

Třetí argument. Když jsme povolili potraty, pak by ochrana embryí byla nepřiměřená, neopodstatněná, neproporcionální. Potrat je vnímán nejen aktivisty pro life, ale i aktivisty pro choice, pro výběr jako fakt s celou řadou negativních následků pro matku. Při těhotenství vzniká velmi těsná vazba mezi matkou a dítětem a tato vazba je jak emocionální tak fyziologická. Každá nastávající matka musí učinit rozhodnutí, zda bude chtít pokračovat v těhotenství či zda dá přednost potratu. V tomto rozhodování hraje důležitou roli i čas. V případě vztahu embryo - pacient tato vazba neexistuje, neboť je daleko, daleko volnější. Není zde ani emoční ani fyziologická závislost a čas hraje daleko menší roli. Nelze tedy poukazem na fakt legislativního povolení potratu zdůvodnit povolení či propuštění potratu, zdůvodnit povolení rozebrat embryo na kmenové buňky.

Další fakt je, že někteří říkají, že embryo není člověk, že se jedná jenom o shluk buněk, je bytostí, ale není osobou. Tou se teprve stává. Embryo je skutečně shluk buněk, ale nelze říci, že embryo není nic víc než shluk buněk. Přírodní vědy zkoumají měřitelné fenomény. Pro přírodního vědce je skutečně embryo pouhým shlukem buněk, ale přírodní vědy nezkoumají celou podstatu věci. Zkoumají jenom tu část toho, čemu říkají vědci univerzum. Jsou empirické, tématicky redukované a metodicky abstraktní. Nakonec ani já nebo ani vy svým způsobem nejste nic víc než shlukem buněk, a přesto si troufnu tvrdit, že nejsme jenom shlukem buněk.

Vývoj člověka je kontinuální a dělení na zárodečném procesu na části zygota, embryo, plod je do značné míry umělé a zastánci odstupňované ochrany embrya dluží odpověď, kdy podle jejich názoru nastává ono "už ano" a jak se liší od toho "ještě ne". A protože nevíme přesně jak, a možná to ani nikdy vědět nebudeme, je třeba být velmi opatrný v manipulacích s počátkem lidského života a bráníme-li pokusy na embryích, stojíme na straně bezpečnosti. Nejedná se o dotaz, kdy je embryo individuem, všechno, z čeho kontinuálním vývojem může vzniknout člověk, má svou důstojnost a právo na ochranu.

Poslední teze je filozofického rázu. Je třeba se podívat jaké a čí zájmy jsou v sázce. Embryo nemá žádné zájmy, je třeba kalkulovat zisky a ztrátami, na jednu misku vah je třeba dát velké terapeutické možnosti a zisk pro pacienta či velké množství pacientů schopné vnímat radosti a bolesti, pacienta, kterému může být pomoženo, a na druhou stranu embryo, které tyto radosti a bolesti vnímat není schopno. Je-li morálně správné jednání takové, které způsobí co největší množství dobra, co největší množství lidí, tak jak deklaruje utilitaristická etika, pak se miska etických vah převáží výrazně ve prospěch pacienta či pacientů a embryo se stává osobou postupně, gradualisticky a její morální status je jistě nižší než morální status dospělého člověka.

Proti tomu je potřeba říci to, co snad nikdo nezpochybňuje. Embryo má druhové vlastnosti, specifické vlastnosti stejné jako individuální vlastnosti člověka. Má unikátní genetický design a jazykové pojmenování různých vývojových stádií slouží pouze k označení plynulých přechodů či nově začínajících fází ve vývoji.

Dámy a pánové, co říci závěrem. Embryo má potenciál stát se dospělým člověkem. Musí s ním být takto nakládáno a cokoliv brání v realizaci tohoto potenciálu, je morálně neospravedlnitelné. Zatím se ještě všichni shodují na tom, že je nemorální zabít jednoho člověka pro záchranu druhého člověka. Rozebrání embrya na náhradní díly se v této perspektivě jeví jako morálně neospravedlnitelné. Hořkou tečkou za celou diskusí může být i 18. článek Úmluvy o lidských právech a biomedicíněRady Evropy z roku 1997, kde se praví: Pokud zákon umožňuje provádět výzkum na plodech in vitro, musí být zákonem zajištěna odpovídající ochrana plodu.

Při četbě tohoto dokumentu si nelze nepoložit otázku, co se myslí větou o odpovídající ochraně plodu. Vždyť embryo, které je rozebíráno na jednotlivé buňky, tento proces nepřežije. Dámy a pánové, přemýšlel jsem, jaké návrhy v závěru svého vystoupení v obecné rozpravě dát. Na základě toho, že se zdá, že přesto, že tento zákon po technologické stránce je zpracován odpovědně, nelze ho přepracovat tak, aby neřešil účel, pro který vznikl, takže dávat návrh na přepracování mně přijde celkem zbytečné, tudíž závěr je z mé strany jednoznačný. Dávám návrh na zamítnutí této vládní předlohy. Děkuji.