Bůh je láska. První encyklika Benedikta XVI.

Encyklika je rozdělena na dvě částí. První se jmenuje "Jednota lásky v dějinách stvoření a spásy" a je teologicko-filosofickou reflexí o různých dimenzích lásky.

Druhá část je nazvána "Praxe lásky v Církvi jako ´společenství lásky´" a týká se konkrétního uplatňování lásky k bližnímu.

V první části se **rozebírá rozdíl mezi antickým a biblickým pojetím lásky. Křesťanství přináší nový pojem lásky. Křesťanství se vždy dívalo na člověka jako na bytost, v níž je propojeno hmotné s duchovním, což jí dodává novou vznešenost. Eros a Agapé nelze oddělovat; naopak - pravé přirozenosti lásky je dosaženo tím více, čím vyrovnanější je rovnováha mezi oběma.

Ježíš Kristus je vtělená Boží láska. Ustavením eucharistie zajistil trvalou přítomnost aktu lásky, jímž bylo obětování jeho života na kříži za spásu lidstva.

Ve druhé části se mluví o lásce k bližnímu, která je nejen povinností jednotlivého věřícího, ale také celé Církve, jež musí odrážet trojiční lásku. Diakonia je láska vykonávaná kolektivně, v konkrétní službě, která má současně duchovní povahu. Církev má trojí povinnost: hlásání Slova - kerygma-martyria, slavení svátostí - leiturgia, a službu lásky - diakonia.

Vytvoření spravedlivého společenského řádu je úkolem politiky, ne bezprostředním úkolem Církve. Katolické sociální učení nechce dát Církvi moc nad státem, ale pročistit a osvítit rozum a tak přispět formaci svědomí, aby požadavky spravedlnosti byly vnímány, uznávány a uskutečňovány. Žádná státní legislativa nemůže učinit službu lásky přebytečnou. Pro dnešní dobu je charakteristický vedlejší efekt globalizace - rozšíření charity na celý svět.

Charita Církve se ale liší od jiných organizovaných snah. Je postavena na zkušenosti setkání s Kristem. Je nezávislá na stranách a ideologiích. Není funkcí proselytismu - je velkorysá. Nemůže se ale oddělit od Boha. Proto je pro ni důležitá modlitba.