Dopis arcibiskupa Graubnera Lidovým novinám

Kdo je bez hříchu

ať hodí kamenem, učí Kristus. LN se rozhodly kamenovat církev kvůli kněžím, kteří se namočili do spolupráce s StB. Nevím, jestli jsou bez hříchu, já se na kamenování druhých necítím. Jako biskup jsem byl samozřejmě postaven před situaci, kterou je třeba řešit, a jednal jsem. Dovolte uvést aspoň některé kauzy.

Snažil jsem se zjistit, jak to bylo s naším knězem, který za komunismu zemřel v Bratislavě, a jsem přesvědčen, že ho zavraždili. S výsledkem vyšetřování mě přijeli osobně seznámit pracovníci Generální prokuratury z Bratislavy. S tlustým spisem v ruce mě přesvědčovali, že jejich zkoumání potvrdilo, že dotyčný kněz spáchal sebevraždu, jak se uvádělo hned po smrti (krkolomně mi vysvětlovali, jak si mohl podřezanou rukou podřezávat druhou), a že byl namočen do práce StB, takže jeho jméno stejně neočistím. Ti pracovníci působili na prokuratuře už za totality. Mělo smysl hledat dál?

Kvůli jinému knězi mě navštěvovali vyšetřovatelé, abych jej přesvědčil, ať zažaluje StB, která jej při vyšetřování psychicky týrala a poškodila jeho zdraví. Kněz se třásl jen při zmínce o tom, co prožil, a odmítal nové vyšetřování. Nakonec svolil. Spor vyhrál, ale jeho zdraví znovu utrpělo.

Jiný byl psychicky slabší, podlehl nátlaku StB a začal spolupracovat. Když chtěl vycouvat, strašili ho, že jej může přejet auto a nikdo nic nedokáže. Ze strachu došel k závěru, že se StB zbaví jen tehdy, když jej přestanou potřebovat, když přestane být knězem, a tak si vymyslel, že ztratil víru a proto nemůže být dále knězem. Následovalo víc než dvacet let vnitřního utrpení a k veřejné službě se do dneška nevrátil.

Byli i jiní, kteří se na mou výzvu dostavili a činili pokání, přijali přeložení na jiná místa. Někteří toho nebyli schopni, ale většina z nich z důvodu věku přestala sloužit či zemřela. K posuzování problému je však třeba na druhé straně brát v úvahu, že někteří sice nespolupracovali, ale ze strachu byli ve svém poslání tak pasivní, že vlastně plnili zadání komunistické strany, aniž by se dostali do nějakých seznamů. Jiní byli aktivní nejen ve veřejné pastoraci, ale i v ilegální činnosti, a najdeme je na seznamech spolupracovníků. O tajné činnosti však nevyzradili nic.

Není pravda, co stále opakují některé sdělovací prostředky, že se církev tímto problémem nechce zabývat. Biskupská konference velmi brzy po převratu vyzvala k pokání za kněžské viny a spoluviny v uplynulých čtyřiceti letech a už 26.9.1990 na Velehradě slavnou bohoslužbou vyvrcholilo smírné třídenní za účasti biskupů a velkého množství kněží. Co je odevzdáno Božímu milosrdenství a odpuštěno, s tím není potřeba se stále zdržovat. Je třeba pracovat pro Boží království. Nebo má zase někdo zájem, abychom neměli čas na budování církve?

Jan Graubner