26.12.2006, RC, New York Times
Nigerie je věřící země rozdělená mezi křesťany a muslimy: obě skupiny mají obdobný přístup k manželství a ochraně života. Krok arcibiskupa Akinoly komentoval vůdce jedné z konzervativních anglikánských církví ve Virginii slovy, že anglikánské společenství musí změnit svou koloniální strukturu a mentalitu.
Arcibiskup Akinola v dopise z listopadu 2005 kritizoval anglickou anglikánskou církev a označil Evropu za duchovní poušť (sám vyrostl a byl vychován v Británii). Naopak poukazuje na to, že křesťané v Nigerii musejí vzdorovat islámu, a proto se jejich učení nesmí relativizovat. "Začne-li církev působící uprostřed islámu hlásat homosexuální svazky a podobné věci, je prakticky mrtvá", řekl.
25. prosince uveřenily New York Times kritický článek k tomuto vývoji. Ten poukazuje na to, že se vytváří anglikánské společenství "globálního Jihu", který zahrnuje Latinskou Ameriku, Afriku a část Asie. Připouští, že také další americké církve se přidružují k církvním Třetího světa, k nimž mají historické misijní vazby: k anglikánům ve Rwandě, Ugandě, k provinciím Latinské Ameriky.
Článek se vyznačuje otevřeně rasistickým tónem: nazývá arcibiskupa Akinolu "synem negramotné vdovy". Poukazuje na to, že arcibiskup hájí doslovnou interpretaci Písma, která nepatří k anglikánské tradici. Kritizuje obrácení rolí, kdy anglikáni Třetího světa provádějí misii ve vyspělých zemích.
29.11.2024, The Dispatch
Učení katolické církve vychází z touhy zachovat hodnotu lidského života. Máloco vyvolává tolik emocí jako plození potomstva. Potřeba mít dítě není jen osobní touha, ale často základní instinkt – touha vidět, jak něco z nás zůstává na planetě a nese naše dílo i náš odkaz dlouho poté, co zemřeme.
24.11.2024, RC Monitor 22/2024
Tato latinská věta mi nezůstala v paměti z doby mých teologických studií. Za mých středoškolských let jsme ji na hodinách dějepisu několikrát slyšeli v souvislosti s učivem a občas ji slýcháme doposud. Měl jsem učitele s nebývalou schopností vštípit nám kromě znalostí dějepisu i další informace, které nám přidávají něco na lidskosti a budují nás. Právě při jedné takové příležitosti zazněl výše uvedený citát.
27.12.2024, RC Monitor 24/2024
Dovolte, prosím, abych se vám představil. Jmenuji se Petr Piťha a je mi 86 let. Jsem emeritním profesorem dějin a teorie kultury na Karlově Univerzitě a emeritním proboštem Kolegiátní kapituly Všech svatých na Hradě Pražském.
11.04.2025, RC Monitor 6/2025
Nelze zamlčet, že jedním z nově nastražených lákadel se po roce 1989 stala i pro katolické kněze možnost osobního sebezviditelňování v médiích. To však s sebou nese nemalé riziko ohrožení vlastní kněžské svátostné identity.
18.12.2024, RC Monitor 22/2024
Čteme-li dnes téměř jakoukoli stať o stavu lidstva, jeho hodnot, myšlení a směřování, sotva se vyhneme narážce, že žijeme v nějaké post–době. My křesťané s jistou dávkou nostalgie žehráme na postkřesťanskou dobu. Jako občané trneme, zda už nenastala doba postdemokratická. Informační zmatek, plynoucí z využití technologií pro šíření nepravd, označujeme jako dobu postfaktickou. Jednu zelenou hlavu jsem slyšel zaníceně hovořit o době postindustriální... A někteří si i dnes dokáží uvědomit, že už nějaký pátek žijeme v době postkomunistické, i když už tento pojem poněkud ztratil glanc.
28.02.2025, National Catholic Register
Téměř všichni protestantští konvertité v příběhu o svém obrácení dosvědčují moc Eucharistie. Při svém pokusu prokázat nesprávnost katolicismu jsem si jen ověřil jeho správnost. S manželkou jsme byli členy jedné evangelikální „nedenominační“ církve a pracoval jsem na protestantské střední škole. Věděl jsem, že kdybych se připojil ke katolické církvi, nemohl bych na té škole dál působit. Vzpomínám si, jak jsem jeden týden seděl na bohoslužbě a říkal si: „Ve své teologii můžu být katolíkem a přitom dál chodit sem do protestantského sboru.“
Čtrnáctideník Monitor
Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.