CORPUS DOMINI – slavnost Těla a Krve Páně

Teologická reflexe té doby, vyvolaná eucharistickými spory a zaměřená na vyvracení bludů, sice vedla k definování skutečné přítomnosti Krista v Eucharistii (učení o transsubstanciaci), ale nijak zvlášť nepodporovala účast věřících na této svátosti. Zatímco účast na svatém přijímání slábla, v lidu Božím se začaly rozvíjet nové formy zbožnosti zaměřené na Nejsvětější Svátost. Lidé se více začali zastavovat a modlit před svatostánkem, množilo se duchovní svaté přijímání, častý byl výstav Nejsvětější svátosti a udílení požehnání. Tento rozvoj nové zbožnosti, zaměřené na Kristovu přítomnost ve svátosti, ukazuje na snahu znovu dát Eucharistii místo v centru života věřících – tentokrát však skrze lidovou zbožnost a víru.

Také slavení mše svaté bylo do určité míry ovlivněno tímto rozvojem lidové zbožnosti. Konsekrační okamžik –tedy proměnění chleba a vína – se postupně stal středobodem celé mše svaté. Původně krátké a prosté pozdvižení hostie a kalicha po proměnění se měnilo v delší a názornější předvedení eucharistických darů, jež byly věřícím nabízeny k adoraci. Zvonění zvonků tento okamžik ohlašovalo, aby věřící mohli vnímat Krista přítomného ve svátosti. A i když jej třeba nemohli přijmout ve svatém přijímání jako Chléb věčného života, Krista přítomného v Eucharistii alespoň uctívali jako Boha, který je přítomen.

Slavnost pro Eucharistii
Kolem roku 1225 se Julianě z Lutychu, narozené v belgickém Retinne v roce 1191, dostalo zjevení: viděla zářivý kruh, který měl však jednu temnou část. V modlitbě jí sám Pán odhalil smysl vize: mezi všemi svátky, které církev slaví, chybí jeden na počest Eucharistie. Toto zjevení se stalo podnětem, aby se Juliana stala hlasatelkou a podporovatelkou nové slavnosti.

Setkala se však s tvrdým odporem ze strany tradicionalistického duchovenstva. Teologickým argumentem bylo, že Zelený čtvrtek už připomíná ustanovení Eucharistie a že každá mše svatá je sama o sobě svátkem Eucharistie. Za tímto odmítáním se však skrývalo i nepřijetí skutečnosti, že za touto obnovou stála lidová zbožnost – ne oficiální liturgie – a navíc ještě žena. Přijímání Eucharistie se tak v lidovém prostředí začínalo prosazovat nikoli shora, nýbrž zdola. Nezapomínejme také, že tento náboženský pohyb zrcadlil širší společenské a politické proměny, které podrývaly feudální systém a připravovaly cestu k vzniku městských obcí.

Navzdory odporu ustanovil biskup Robert z Torote v roce 1246 slavnost Těla a Krve Páně ve své diecézi v Lutychu. Papež Urban IV., který byl dříve arcijáhnem právě v Lutychu a s Julianou se osobně znal, v roce 1264 rozšířil slavnost na celou katolickou církev bulou Transiturus de hoc mundo. Podle tradice pověřil svatého Tomáše Akvinského, aby pro tuto příležitost sestavil liturgické texty – dodnes obdivované pro svou hloubku i krásu.

Ustanovením této slavnosti nejprve pro jednu diecézi a později pro celou církev oficiálně církev uznala pravou hloubku eucharistické víry vyjádřenou lidovou zbožností a přijala ji jako legitimní pokračování duchovního dědictví katolické tradice. Slavnost vyzývá Boží lid, aby v radosti slavil dar Krista své církvi a přistupoval k eucharistickému stolu skrze svátostné přijímání.

Rozhodnutí papeže nepochybně ovlivnil i eucharistický zázrak v Bolseně roku 1263. V té době sídlil Urban IV. v nedalekém Orvietu a podle dobových kronik sám přijal zakrvácený korporál a nesl jej v procesí. Dnes se v bazilice, kde se zázrak udál, nachází komunita otců eucharistiánů, kteří toto místo proměnili v centrum zvěstování Eucharistie pro poutníky z celého světa.

Ačkoli zpočátku čelila nesnázím, slavnost Těla a Krve Páně se postupně stala jednou z nejoblíbenějších slavností v katolickém světě. Kolem ní se rozvinulo i slavné eucharistické procesí, které dodnes patří k nejvýraznějším projevům víry a vděčnosti Božího lidu za dar Eucharistie.

Výzva pro všechny
Při slavení Eucharistie jsme zváni k účasti na Jeho oběti, abychom tím vstoupili do společenství života a stali se novými lidmi, schopnými budovat lidství založené na bratrství, sdílení a vzájemné úctě. Jestliže je Eucharistie středobodem života a spirituality církve, pak je zároveň výzvou, která nemůže nechat lhostejného nikoho – ani samotné lidstvo a jeho dějiny.

A přesto se i dnes mnozí pokřtění neúčastní Eucharistie a ještě více jich v ní nerozpoznává dar Boží. Tento fakt sice ukazuje, kolik cesty je ještě před námi, než Eucharistie skutečně bude pramenem a vrcholem křesťanského života, současně ale odhaluje, jak Kristovo sebedarování není přijímáno ani vnímáno jako skutečná síla proměny světa.

Příčiny tohoto stavu mohou být rozmanité, ale hlubší kořen spočívá v domnělé soběstačnosti – v tom starém, ale stále aktuálním hříchu – který brání člověku otevřít se Božímu daru. Člověk, sebevědomý a přesvědčený o vlastní moci, vylučuje Boha ze života a staví se do role jediného tvůrce své existence. Co by se mohlo jevit jako pokrok a oprávněné osvobození, se však v realitě ukazuje jako selhání. Nikdy se tolik nemluvilo o solidaritě, právech, spravedlnosti a svobodě – a přesto jako by současná babylonská věž bránila lidem navzájem si rozumět. Nespokojenost, prázdnota, zoufalství, osamělost – to vše se šíří, zatímco nenávist a bratrovražedné války si vybírají daň mezi nevinnými a působí hluboké utrpení těm nejzranitelnějším a nejchudším.

Každý rok nás slavnost Těla a Krve Páně znovu zve k tomu, abychom přijali Krista jako pramen pravého lidství. On je v Eucharistii skutečně přítomen, nabízí každému možnost vstoupit do novosti jeho života, přitahuje nás do logiky lásky, abychom žili v důvěryplné poslušnosti Otci, ve společenství a v odpuštění.

To je nový život, který se rodí ze společenství se Vzkříšeným.

P. Fiorenzo Salvi, SSS
Přeložil Jan Šindelka