CORPUS DOMINI – slavnost Těla a Krve Páně

19.06.2025, RC Monitor 11/2025

Slavnost Těla a Krve Páně (lat. Corpus Domini) byla ustanovena v roce 1264 papežem Urbanem IV. Její příběh odráží duchovní cestu jedné epochy, jež usilovala o znovuobjevení ústředního postavení Eucharistie v životě církve. Ve 13. století se svaté přijímání stalo natolik vzácným, že čtvrtý lateránský koncil (1215) musel přikázat alespoň jednou za rok účast na této svátosti. Z obavy před znesvěcením a kvůli přílišnému důrazu na bázeň místo na vroucnost víry se zaváděly přísné podmínky, které prakticky znemožňovaly lidem přístup k Eucharistii.


Teologická reflexe té doby, vyvolaná eucharistickými spory a zaměřená na vyvracení bludů, sice vedla k definování skutečné přítomnosti Krista v Eucharistii (učení o transsubstanciaci), ale nijak zvlášť nepodporovala účast věřících na této svátosti. Zatímco účast na svatém přijímání slábla, v lidu Božím se začaly rozvíjet nové formy zbožnosti zaměřené na Nejsvětější Svátost. Lidé se více začali zastavovat a modlit před svatostánkem, množilo se duchovní svaté přijímání, častý byl výstav Nejsvětější svátosti a udílení požehnání. Tento rozvoj nové zbožnosti, zaměřené na Kristovu přítomnost ve svátosti, ukazuje na snahu znovu dát Eucharistii místo v centru života věřících – tentokrát však skrze lidovou zbožnost a víru.

Také slavení mše svaté bylo do určité míry ovlivněno tímto rozvojem lidové zbožnosti. Konsekrační okamžik –tedy proměnění chleba a vína – se postupně stal středobodem celé mše svaté. Původně krátké a prosté pozdvižení hostie a kalicha po proměnění se měnilo v delší a názornější předvedení eucharistických darů, jež byly věřícím nabízeny k adoraci. Zvonění zvonků tento okamžik ohlašovalo, aby věřící mohli vnímat Krista přítomného ve svátosti. A i když jej třeba nemohli přijmout ve svatém přijímání jako Chléb věčného života, Krista přítomného v Eucharistii alespoň uctívali jako Boha, který je přítomen.

Slavnost pro Eucharistii
Kolem roku 1225 se Julianě z Lutychu, narozené v belgickém Retinne v roce 1191, dostalo zjevení: viděla zářivý kruh, který měl však jednu temnou část. V modlitbě jí sám Pán odhalil smysl vize: mezi všemi svátky, které církev slaví, chybí jeden na počest Eucharistie. Toto zjevení se stalo podnětem, aby se Juliana stala hlasatelkou a podporovatelkou nové slavnosti.

Setkala se však s tvrdým odporem ze strany tradicionalistického duchovenstva. Teologickým argumentem bylo, že Zelený čtvrtek už připomíná ustanovení Eucharistie a že každá mše svatá je sama o sobě svátkem Eucharistie. Za tímto odmítáním se však skrývalo i nepřijetí skutečnosti, že za touto obnovou stála lidová zbožnost – ne oficiální liturgie – a navíc ještě žena. Přijímání Eucharistie se tak v lidovém prostředí začínalo prosazovat nikoli shora, nýbrž zdola. Nezapomínejme také, že tento náboženský pohyb zrcadlil širší společenské a politické proměny, které podrývaly feudální systém a připravovaly cestu k vzniku městských obcí.

Navzdory odporu ustanovil biskup Robert z Torote v roce 1246 slavnost Těla a Krve Páně ve své diecézi v Lutychu. Papež Urban IV., který byl dříve arcijáhnem právě v Lutychu a s Julianou se osobně znal, v roce 1264 rozšířil slavnost na celou katolickou církev bulou Transiturus de hoc mundo. Podle tradice pověřil svatého Tomáše Akvinského, aby pro tuto příležitost sestavil liturgické texty – dodnes obdivované pro svou hloubku i krásu.

Ustanovením této slavnosti nejprve pro jednu diecézi a později pro celou církev oficiálně církev uznala pravou hloubku eucharistické víry vyjádřenou lidovou zbožností a přijala ji jako legitimní pokračování duchovního dědictví katolické tradice. Slavnost vyzývá Boží lid, aby v radosti slavil dar Krista své církvi a přistupoval k eucharistickému stolu skrze svátostné přijímání.

Rozhodnutí papeže nepochybně ovlivnil i eucharistický zázrak v Bolseně roku 1263. V té době sídlil Urban IV. v nedalekém Orvietu a podle dobových kronik sám přijal zakrvácený korporál a nesl jej v procesí. Dnes se v bazilice, kde se zázrak udál, nachází komunita otců eucharistiánů, kteří toto místo proměnili v centrum zvěstování Eucharistie pro poutníky z celého světa.

Ačkoli zpočátku čelila nesnázím, slavnost Těla a Krve Páně se postupně stala jednou z nejoblíbenějších slavností v katolickém světě. Kolem ní se rozvinulo i slavné eucharistické procesí, které dodnes patří k nejvýraznějším projevům víry a vděčnosti Božího lidu za dar Eucharistie.

Výzva pro všechny
Při slavení Eucharistie jsme zváni k účasti na Jeho oběti, abychom tím vstoupili do společenství života a stali se novými lidmi, schopnými budovat lidství založené na bratrství, sdílení a vzájemné úctě. Jestliže je Eucharistie středobodem života a spirituality církve, pak je zároveň výzvou, která nemůže nechat lhostejného nikoho – ani samotné lidstvo a jeho dějiny.

A přesto se i dnes mnozí pokřtění neúčastní Eucharistie a ještě více jich v ní nerozpoznává dar Boží. Tento fakt sice ukazuje, kolik cesty je ještě před námi, než Eucharistie skutečně bude pramenem a vrcholem křesťanského života, současně ale odhaluje, jak Kristovo sebedarování není přijímáno ani vnímáno jako skutečná síla proměny světa.

Příčiny tohoto stavu mohou být rozmanité, ale hlubší kořen spočívá v domnělé soběstačnosti – v tom starém, ale stále aktuálním hříchu – který brání člověku otevřít se Božímu daru. Člověk, sebevědomý a přesvědčený o vlastní moci, vylučuje Boha ze života a staví se do role jediného tvůrce své existence. Co by se mohlo jevit jako pokrok a oprávněné osvobození, se však v realitě ukazuje jako selhání. Nikdy se tolik nemluvilo o solidaritě, právech, spravedlnosti a svobodě – a přesto jako by současná babylonská věž bránila lidem navzájem si rozumět. Nespokojenost, prázdnota, zoufalství, osamělost – to vše se šíří, zatímco nenávist a bratrovražedné války si vybírají daň mezi nevinnými a působí hluboké utrpení těm nejzranitelnějším a nejchudším.

Každý rok nás slavnost Těla a Krve Páně znovu zve k tomu, abychom přijali Krista jako pramen pravého lidství. On je v Eucharistii skutečně přítomen, nabízí každému možnost vstoupit do novosti jeho života, přitahuje nás do logiky lásky, abychom žili v důvěryplné poslušnosti Otci, ve společenství a v odpuštění.

To je nový život, který se rodí ze společenství se Vzkříšeným.

P. Fiorenzo Salvi, SSS
Přeložil Jan Šindelka


Další články



Modleme se za hříšníky

29.04.2025, RC Monitor 8/2025

Když roku 1934 malíř Evžen Kazimirowski dokončil obraz Božího Milosrdenství podle pokynů sestry Faustyny a ona ho poprvé spatřila, byla zklamaná a dala se do pláče. Ježíš totiž dle jejího vyjádření nebyl tak krásný, jak ho vídala. Dá se totiž pochopit obojí, jak zklamání sestry Faustyny, tak nedokonalou práci pana malíře. Není totiž v našich lidských silách popsat či jinak ztvárnit něco, co nás přesahuje. Jeví se to takřka nemožné.

Smlouva České republiky se Svatým stolcem

04.06.2025, KSA

Klub sv. Athanasia zve na přednášku JUDr. Jakuba Kříže Ph.D. na téma Smlouva České republiky se Svatým stolcem. Přednáška o tzv. konkordátu se uskuteční v úterý 17. června v Praze.

Tančící oblaka prachu. Životní rozhodnutí ve věcech zřejmých až samozřejmých

10.03.2025, RC Monitor 4/2025

Náš život je tak trochu prašný, nemyslíte? Představuji si to takto: pokud moje matka někdy v létě 1968, v době Pelíšků a Vln, snědla třeba mrkev, některé atomy z pole, na kterém ta mrkev vyrostla, se prostřednictvím její dělohy a placenty, popř. později jejím mateřským mlékem, možná dostaly do mého těla. Takže se možná staly součástí mé malé dětské ručičky. Celý život však dýcháme, jíme, pijeme, vydechujeme a vyměšujeme atd., takže když se na svou ruku podívám dnes, tvoří ji jiné atomy, než byly v ručičce mého předškolního věku.

Proč muži loví

16.06.2025, The Catholic Gentleman

Svěží vzduch podzimního rána mi plní plíce a dodává mi energii, když vycházím z příjemného pohodlí teplé postele ven do tmy. Čelovka osvětluje mlžný oblak, který se vytváří při každém mém výdechu. Studená fronta na konci listopadu a jemný svit ubývajícího měsíce naznačují to, co každý lovec cítí v kostech: v lese vrcholí říje.

Liturgické vzpomínky stárnoucího faráře

17.03.2025, RC Monitor 5/2025

Změna (či úprava, jak chcete) ritu mše svaté vstoupila v účinnost o první neděli adventní 30. listopadu 1969. Někde se na to připravovali s dychtivostí, jinde s nechutí, ne-li docela věcnými výhradami. Já tomu tehdy jako čtrnáctiletý ještě tak moc nerozuměl, ale připadlo mi divné, když se v sobotu 29. listopadu po ranní mši svaté misál odnesl s tím, že už nebude potřeba. Jak to? říkal jsem si už tehdy. Po nějaké době to vyjádřil kardinál Ratzinger mnohem fundovaněji: není přece možné, aby to, co ještě včera bylo tím správným, ba jediným, se nyní považovalo za škodlivé a touha po tom za něco nepatřičného? Leč byli jsme vycepování k poslušnosti, a tak se začalo „po novu“.

Velikonoční přání

19.04.2025, RC

„Smrt byla odstraněna vzkříšením, neboť jako když slunce zažene tmu, tak Kristus svým vzkříšením zničil smrt.“ - Svatý Atanáš Alexandrijský (†373), O vtělení Slova, 27


načíst další


Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky



Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.







MONITOR - svět katolickýma očima

redakce@rcmonitor.cz

© 2002-2025 Res Claritatis, z.s.