Dušičky, odpustky a očistec – proč na tom vlastně záleží?

02.11.2025, RC Monitor 21/2025

Stojíš před branou hřbitova a na chvíli zaváháš. Nadechneš se chladného podzimního vzduchu a sevřeš kliku. Z korun stromů se spouští sprška barevného listí – tolik krásy, a přitom tolik ticha. Tolik života, a přitom tolik připomínek smrti. Možná právě proto člověk cítí zvláštní směs smutku a klidu. Jako by se nebe na chvíli sklonilo k zemi.

Co je to očistec?
Církev každoročně slaví Vzpomínku na všechny věrné zemřelé – lidově řečeno dušičky. Pro nás křesťany tento den není jen o nostalgii, je to připomínka jedné z nejhlubších pravd víry: že život smrtí nekončí a že láska je silnější než smrt. Smrt těla tak není tečkou, jako spíše dvojtečkou. Když vzpomínáme na zemřelé, nenosíme jim jen květiny – nabízíme jim i modlitbu. Proč? Protože věříme, že nebe je dar, na který se srdce musí připravit. Očistec není místo, kde si člověk odpykává trest, ale stav, kdy se setkává s Boží láskou, která ho prostupuje tak, že už nic nezůstane skryto. Je to bolest lásky – bolest člověka, který konečně vidí, kým skutečně je, a přitom zakouší, že je milován víc, než kdy tušil. Benedikt XVI. kdysi vysvětlil, že očistec je setkáním s Kristem, jehož pohled nás prostupuje jako oheň. Je to pohled lásky, který bolí, protože v něm vidíme pravdu o sobě, ale právě tím nás očišťuje. (srov. Benedikt XVI., Spe salvi, 46–47) Tohle očišťování je bolestné, ale není beznadějné: vždy směřuje k plnosti radosti.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

K čemu jsou odpustky?
A tady přicházíme k našemu úkolu. Není to tak, že bychom mohli „obchodovat s Bohem“ a zkracovat si tresty. Ale v Církvi platí krásný zákon solidarity: nikdo není sám. To, co uděláme z lásky – modlitbu, mši svatou, oběť – může pomoci druhým. Církev tomu říká společenství svatých. My žijící, naši zesnulí a světci v nebi jsme jako jedno tělo. A když jedna část trpí, druhá jí může pomoci. Konkrétní podobou této pomoci jsou odpustky. Možná nám to slovo zní zastarale, jako by patřilo do kapitoly „Středověk“ v učebnici dějepisu, ale podstata je prostá: když splníme určité podmínky, můžeme z „pokladu Kristovy lásky“ čerpat pro druhé. Každý hřích má totiž dvě roviny: věčnou a časnou. Věčný trest znamená odloučení od Boha – a ten je zcela odpuštěn, když se člověk s pokáním vyzná z hříchu ve svátosti smíření. Ale i když je vina zahlazena, zůstává po hříchu určitá „pachuť“ – nezdravé sklony, následky a nespravedlnost, kterou hřích způsobil. To je to, čemu církev říká časné tresty. Ty mohou být očištěny tady na zemi modlitbou, pokáním a skutky lásky – anebo po smrti v očistci.

Odpustky tedy nejsou nic jiného než Boží nabídka, jak tuto „dluhovou zátěž“ ulehčit – sobě nebo duším v očistci. Katechismus říká: „Odpustek je odpuštění časného trestu před Bohem za hříchy, jejichž vina už byla zahlazena“ (KKC 1471). To znamená, že pokud se snažíme žít ve spojení s Kristem, církev nám umožňuje čerpat z jeho nekonečných zásluh – a to nejen pro sebe, ale i pro druhé.

Plnomocné odpustky získáme vždy ve dnech od 25. října do 8. listopadu, když navštívíme hřbitov a pomodlíme se tam za zemřelé. K tomu je třeba svatá zpověď (stačí jednou v blízké době), svaté přijímání a modlitba na úmysl Svatého otce. A ještě něco: v srdci být odvráceni od jakéhokoli hříchu, včetně lehkého. Ne proto, že Bůh čeká na naši dokonalost, ale protože On touží po naší opravdové svobodě.

Má to smysl?
Možná si říkáte, že návštěva hřbitova a vzpomínka na ty, jež nás předešli, vás nutí připomínat si tvrdé a nehezké pravdy o tom, že smrt a hřích jsou reálné. Máte pocit, že je to moc smutné, nechcete se přece utápět v minulosti a vzpomínat na to, co bylo. Jenže právě to je logika evangelia. Malý skutek lásky má v Božích očích nesmírnou cenu. Zapálená svíčka je symbol, ale modlitba a oběť jsou skutečnost. Možná by stálo za to se letos před hřbitovní zdí na chvíli zastavit a říct si: „Kdybych tam byl já, přál bych si, aby si na mě někdo vzpomněl?“ Odpověď známe.

Magdaléna Misterková

Další články

Prožijme advent v klidu a ztíšení

08.12.2025, RC Monitor 23/2025

Možná i někteří z vás už zaslechli písničku o svátcích vánočních, která je již více než deset let stará, ale přesto aktuální. Sice zní vtipně, ale je vlastně smutná, neboť líčí svátky tak, jak si je mnozí sami znepříjemňují. Líčí totiž předvánoční shon tolik typický pro mnoho dnešních domácností. Kapr, cukroví, stromek, úklid, i na kostičky lega dojde. Je tedy celkem logické, že konečné hodnocení Vánoc je v této novodobé „vánoční hymně“ silně nelichotivé a zde i nevhodné citovat.

Připravte cestu Pánu

19.12.2025, RC Monitor 24/2025

Není to tak dávno, co jsem slyšel stížnost jednoho známého, že doba, ve které nyní žijeme, je příliš hlučná a že ho již obtěžují hlasy znějící ze všech stran. Myslím, že není špatné se nad tímto jevem zamyslet, zvláště v právě doznívající době adventní. Jistě je nám všem známa ona poučka a rada, že advent má být dobou ztišení, abychom nepřeslechli hlas volajícího na poušti: „Připravte cestu Pánu!"

U volební urny hledáme zástupce, ne spasitele

30.09.2025, RC Monitor 18/2025

Moravský kněz Jan Topenčík ve svém pořadu Z deníku venkovského faráře kdysi vzpomínal, jak se jako malí kluci za první republiky smáli starobylé střelné modlitbě: „Aby Pán Bůh potentátům rozum zachovati ráčil.“ Když se dnes, pár týdnů před volbami do poslanecké sněmovny, podíváme na českou politickou scénu, zdá se, že jsme na tuto modlitbu zapomněli až příliš snadno.

Mariologie: Panenství Matky Boží

30.01.2026, RC Monitor 1/2026

Dnes bych se rád věnoval ustavičnému panenství nejblahoslavenější Matky Boží. Panenství obecně je snad ve všech náboženských kulturách považováno za výraz čistoty, nedotčenosti, neporušenosti, zasvěcení. Obsah naší víry tvoří jak věci přímo zjevené Bohem, tak i skutečnosti, které z nich logicky vyplývají nebo na ně mají nepochybnou návaznost. Byla-li Maria Matkou Božího Syna a nazývaná milostiplnou, nebylo problémem uznat její neposkvrněnost, včetně jejího vlastního neposkvrněného početí v těle její matky.

Za Dominikem kardinálem Dukou

28.11.2025, RC Monitor 22/2025

Dost těžko se lze s osobností formátu kardinála Dominika Duky vypořádat v pár větách. Následující krátké reflexe od těch, kdo jej znali a měli ho skutečně rádi, nechtějí přinést nějakou senzaci, nečekaný objev ani provokativní názor, ale dát prostor pro osobní ohlédnutí za zesnulým člověkem. Člověk Dominik Duka je už v rukou Božích a vzpomínka na něj v rukou historiků. Nechť se každé vzpomínání na něj nese v duchu Pravdy, která byla jeho životním ideálem, a v duchu Lásky, která je závazkem všech křesťanů.

Lidská sexualita a její eschatologické naplnění – 5. část

08.09.2025, RC Monitor 16/2025

Realistická filosofie ukazuje, jak se v objektivně dané realitě jedno uskutečňuje v mnohém a mnohé se na různých úrovních sjednocuje. V sub–humánní sféře se jedná o prostou danost, jež nachází svůj výraz ve specifické, generické a analogické podobnosti mezi skutečnostmi světa. Specifikum člověka spočívá mimo jiné v tom, že si tyto souvislosti uvědomuje, že je poznává. Poznání je činností, jíž poznávající subjekt komunikuje s poznaným předmětem.

načíst další

Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky

Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.