Jak to bude s posledním soudem?

V kostele se o posledních věcech člověka už moc nemluví. Chtěla jsem se proto zeptat, jak je možné, že o někom říkáme, že jde do nebe (třeba svatořečení), když poslední soud má být údajně na konci světa. Co vlastně církev učí a považuje za jisté, že se děje s každým po smrti?

Skutky člověka

**Každý člověk, který užívá rozum, koná během života dobré nebo špatné skutky — podle toho, jestli jsou v souladu nebo nesouladu s Božím zákonem, který nám zprostředkovává hlas svědomí a Boží zjevení předávané Církví.** Dobrý skutek si zaslouží, aby byl odměněn, špatný aby byl potrestán. Každý skutek, protože je lidský, je skutkem jak těla, tak především duše. Dokonce i myšlenka používá tělesný nástroj — mozek.

Lidská spravedlnost

Aby se společnost bránila zlým skutkům, které jí škodí, dává zákony a vyžaduje jejich zachovávání a jejich přestupování trestá. Snaží se také patřičně odměňovat dobré jednání svých členů. Obojí je ale velmi nedokonalé. Mnoho jak dobrého tak zlého je vykonáno v soukromí, a přestože to prospívá nebo škodí, není to nikdy odměněno ani potrestáno.

Boží spravedlnost

Bůh je dokonale spravedlivý. Všechno dobro odmění a každé zlo potrestá. Aby mohl prokazovat za našeho života milosrdenství, poslal svého Syna, aby svět vykoupil. Dobro nemůže být zapomenuto, ale zlo může být odpuštěno. Kdo za života nevyužije čas milosti a odpuštění, po smrti se ho už nedočká. Člověk už nemůže pro věčnost nic získat ani ztratit.

Soukromý soud

Každý člověk uvidí hned po smrti, co všechno bylo v jeho životě dobré a co všechno bylo zlé, co všechno zůstalo neodpuštěno. Uvidí stav své duše a přijme odplatu: nebe, očistec nebo peklo.

Odměna a trest

Tato odplata se však musí týkat celého člověka, nejen jeho duše. Člověk nekonal dobro ani zlo pouze duší, natož pouze tělem. Je tedy třeba, aby odplatu dostala nejen duše, ale i tělo.

Vzkříšení

Církev nás podle Božího zjevení učí, že jednou bude "vzkříšení těla". Nevíme kdy, nevíme přesně jak, jen že to bude naše vlastní tělo. Starozákonní Job vyznává: "Věřím, že můj Vykupitel žije, a že v den poslední ze země zase vstanu a v svém těle uvidím Boha, Spasitele svého. Uvidím ho já a ne jiný, mé oči ho uvidí." (Job 19, 25-27) Totožnost těla oživeného duší nijak nezáleží v totožnosti jeho hmotných částí. Ty se už za života mnohokrát vyměnily. Z mrtvých vstanou všichni lidé, dobří i zlí. Těla zlých budou ošklivá, dobrých naopak krásná a oslavená (1 Kor 15,51) — s podobnými vlastnostmi jako Kristovo zmrtvýchvstalé tělo: zářivé, pohyblivé, jemné a neporušitelné.

Poslední soud

Bůh by se mohl spokojit se soukromým soudem, ale díky poslednímu (či obecnému) soudu plněji zazáří přede všemi Boží vlastnosti, především jeho spravedlnost a milosrdenství. Také Kristus si zaslouží, aby mu za jeho lásku, která se projevila v díle naší spásy, celé lidstvo a před očima všech zadostučinilo. Proto Kristus přijde na konci času ve slávě soudit živé i mrtvé (viz Mt 24,30; 2 Kor 5,10). Po tomto soudu už žádný jiný nebude a budou zde souzeni úplně všichni lidé. Z Matoušova evangelia víme něco o průběhu tohoto posledního soudu (Mt 25,34-41): Kristus oddělí dobré od zlých; ukáže jejich dobré i špatné skutky před celým světem; spravedlivé vezme do nebe, hříšníky uvrhne do pekla.

Vidět Boha znamená být blažený. Ale při posledním soudu ho uvidí i ti, kteří půjdou do věčného ohně. Jak můžou být věčně nešťastní proto, že nevidí Boha, když ho přece jen viděli — při posledním soudu? Tam uvidí Krista soudce v jeho lidství a jeho Božství jim zůstane ukryto — podobně jak tomu bylo na zemi. I učedníci viděli na Kristu jen jeho lidství — v Božství museli uvěřit. To se jen třem trochu poodhalilo na hoře Proměnění.