Existuje peklo?

**Ptejme se, k čemu vede zpochybňování existence pekla. Je zřejmé, že jistě ne k vyšší morální úrovni života. Naopak, **zejména 20. století je přesvědčivým dokumentem pro existenci pekla už zde na zemi. Ptejte se těch, kdo prošli koncentračními tábory za nacismu a komunismu, abychom zmínili alespoň dva příklady za mnohé. Jsem si jist, že lidé nemají nejmenší chuť je popírat. Spíš naopak. Ale rozum na to nestačí, musíme do oblasti víry.

V Písmu mluví Pán Ježíš často o pekle jako o "neuhasitelném ohni", vyhrazeném tomu, kdo až do konce života odmítá uvěřit a obrátit se a kde může zahynout jak duše, tak tělo. Velmi přísně ohlašuje, že jeho andělé uvrhnou ty, kdo páchají nepravosti, do ohnivé pece (Mt 13,41-2, a 25,41: "Pryč ode mne, vy zlořečení, do věčného ohně...").

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

poslat dar

300 Kč 500 Kč 1 000 Kč

DAROVAT 500 Kč

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.

OBJEDNAT MONITOR

Církev tuto nauku jednoznačně potvrzuje. Učí, že duše těch, kdo umírají ve smrtelném hříchu, jdou hned po smrti do pekla, kde snášejí "věčný oheň". Hlavním trestem je pak věčné odloučení od Boha, protože jenom v Něm je štěstí, po němž touží. Štěstí, které hledali všude jinde než u Boha. Písmo i církev proto vyzývají k odpovědnosti, která plyne ze svobody. Svobodu jsme dostali právě proto, abychom se mohli rozhodnout pro Boha. Kristus nás volá k obrácení: "Vcházejte těsnou branou. Neboť prostorná je brána a široká cesta, která vede k záhubě, a mnozí po ní jdou... a těsná je brána a úzká cesta k životu, a málo je těch, kdo ji najdou"(Mt 7,l3). Církev však stále prosí Boha o milosrdenství. On přece "nechce, aby někdo zahynul, ale aby se všichni dali na pokání (2 Petr, 3,9).

Při posledním soudu budou "ti, kdo konali dobro,vzkříšeni k životu, kdo páchali zlo, k odsouzení (Jan 5,28-9), půjdou "do věčného trápení" (Mt 25,31.46). Za mnohé ať mluví hříšník a pak světec Augustin: "Všechno zlo, které špatní lidé páchají, je zaznamenáno, aniž o tom vědí. V den, kdy Bůh nebude mlčet, se obrátí k ničemníkům a řekne jim: Já jsem umístil své chudé na zemi..., aby donášeli vaše dobré skutky do mého pokladu: vy jste nic nevložili do mých rukou, proto také u mne nic nemáte..."

Že toto utrpení neslouží nápravě? Ano, tam už nic napravit nelze. Pro ty, kteří propásli svou dobu, zůstává jen spravedlnost. Pohleďme na Sodomu. Podmínkou bylo deset spravedlivých. Když nebyla naplněna, následuje splnění hrozby. Zrušení pekla by vedlo k ještě větší nevázanosti — a to nejsou metody Boží! On splní nejen své přísliby — ale i své hrozby! Sodoma nebo potopa nejsou žádné hříčky slov! Je to chmurná realita. Je v tom vážné varování i pro naši dobu. Podobně jako v řádu přirozeném výstrahy kuřákům před rakovinou, promiskuitním před AIDS, se v mnoha případech splní, je v nadpřirozeném řádu ručitelem sám Bůh. A že s Ním nejsou žerty, je jasné z uvedených a mnoha dalších případů.

Kromě toho Bůh nepotřebuje nikoho "popadnout za límec" a hodit ho do pekla. Tam jde každý sám, vědomě a dobrovolně. Definice smrtelného hříchu je jasná: "Vědomé a dobrovolné nezachování zákona Božího."

Bůh jen ponechává člověku jeho vlastní volbu: Být bez Něho. Tresty tělesné jsou pak jen důsledným dotažením této volby. Dostal určité dary a čas jich využít ve shodě s úmysly Dárce. Pokud jich nevyužije či zneužije, následuje trest. Nás to rmoutí — jako hřích. Ale "váš zármutek se obrátí v radost", slibuje Pán svým věrným. Svět se bude radovat, ale pak to bude obráceně. Naši radost nám nikdo nevezme, ale ani jim jejich zármutek.

Při rozjímání o pekle však nezapomeňme ani na hříchy proti Duchu Svatému. Nebudou odpuštěny zde ani tam. A ono slovo TAM znamená už jen věčný trest! Bůh nedělá nic zbytečně. I ďábel — a peklo k němu patří — má své poslání. Kdyby bylo peklo prázdné, neusiloval by tolik, aby svedl aspoň některé a vzdal by to.

Nevíme sice výslovně o nikom, kdo v pekle je. Máme však svědectví sv. Terezie z Avily, učitelky církve, např. v kapitole 33 jejího životopisu, který stojí za přečtení. Podobně i svědectví dětí ve Fatimě — nebylo by dobré to jen tak "hodit za hlavu". Když zde maličké děti dělaly neuvěřitelné pokání, aby zachránily duše před peklem, je to výzva i pro nás k úsilí, abychom spolupracovali s Kristem na vykoupení a záchraně duší, aby v pekle nebylo zase až příliš mnoho obyvatel.