Nový dokument o latinské bohoslužbě

Co prakticky přináší nový papežský dokument o "tridentské mši"? Není tu nebezpečí, že rozdělí věřící ve farnostech? Budou mladší kněží umět tuto liturgii sloužit?

Papež Benedikt XVI. vydal dne 7. července 2007 dlouho očekávaný dokument Summorum Pontificum o latinské bohoslužbě, zvané "mše sv. Pia V." nebo též lidově "tridentská mše". Dokument svým obsahem vstupuje v platnost 14. září t.r. Autorita zmíněného dokumentu (apoštolský list motu proprio, česky "z vlastní vůle" či "z vlastního popudu") je projevem řádného učitelského úřadu. Stojí tedy přesně na stejné úrovni jako např. motu proprio Jana Pavla II. Ecclesia Dei adflicta z 2. července 1988, který se již také pokoušel umožnit předchozí latinskou liturgii. Spíše než historických či církevně politických motivů a souvislostí je důležité všimnout si faktů a shrnout to, co tento dokument - přístupný již snad ve všech evropských jazycích - skutečně přináší nového.

Obsah dokumentu

Je to poprvé od liturgické reformy z roku 1970, kdy **oficiální dokument magisteria mluví o předchozí latinské bohoslužbě v jednoznačně pozitivním smyslu a její užívání nevidí jako jakýsi terapeutický ústupek či zlo, trpěné neposlušným staromilcům, vykázaným do patřičných mezí**. Není zde ani zmínka o nějakém nebezpečí, schizmatu, neposlušnosti nebo případných trestech. Celý dokument se nese v pozitivním duchu a latinská bohoslužba promulgovaná sv. Piem V. je mu jednoznačným bohatstvím a velkou hodnotou. Papež zde potvrzuje již dlouholeté tvrzení zastánců "tridentské" bohoslužby, že ta nebyla nikdy zakázána ani zrušena. (Ještě v nedávné době však lnutí k této bohoslužbě bylo leckde důvodem minimálně k zastrašování či k přeložení kněze nebo odepření svěcení seminaristům). Hovoří se zde o předchozí latinské bohoslužbě v nejširším smyslu slova: od liturgie mešní, přes ostatní svátosti, breviář až po pohřby. Dokument nabízí i možnost zřízení celých personálních farností, přechod celých klášterů či rovnou celých řeholních komunit na onu starobylou latinskou bohoslužbu, při zachování řádného právního postupu.

Volba je samotným papežem podstatně "delegována" na bezprostřední účastníky: celebranta a věřící. Jakýkoli další souhlas nebo schvalování je výslovně popřeno. Předpokládá se tedy, že zúčastnění nejednají s "nebezpečnou látkou" a nechybí jim minimum dobré vůle, rozumu a vzájemné tolerance na všech stranách. Zde se někdy namítá až příliš přímý zásah papeže do kompetence místních biskupů. Je to sice počin v "pokoncilní" praxi méně obvyklý, ale ve své podstatě jde jen o konkrétní uplatnění zcela legitimní, přímé, plné, univerzální pravomoci papeže nad celou Církví, deklarované jak Druhým vatikánským koncilem LG 22, tak Kodexem církevního práva kán. 331.

Nesprávné výklady dokumentu

Třebaže jde o celkem stručný a věcný dokument, objevily se v tisku samozřejmě už i nejčerstvější dezinterpretace: kromě těch nejfantastičtějších, jako že půjde nyní o jedinou povolenou formu, které jde především o "latinu" a o to "být otočen zády k lidu", jsou zde i dezinterpretace umírněnější. Možná spíše než dezinterpretace by bylo lépe říci "pokusy o zúžení" toho, co bylo sděleno. Jde např. o názor, že kněz bude muset "tridentsky" sloužit jen mimo pravidelný rozpis bohoslužeb, třebaže by měl ve farnosti i věřící, kteří by o to měli zájem. Nejenže tento názor nemá žádnou oporu v textu dokumentu či v doprovodném dopisu, ba naopak se dá říci, že předpokládá spíše opak - srov. čl. 5. Zmíněný názor není nějakou velkou rafinovaností. Jde o celkem průhledný pokus znemožnit de facto tyto bohoslužby, protože jen málokterý kněz má čas na "dvojí celebrace", zvláště když je tzv. "binace" ve všední dny přinejmenším nežádoucí a nedělní bohoslužby jsou už tak běžně slaveny tři, ne-li čtyři.

Praktické problémy

Další zdánlivou komplikací je nedostupnost vydání misálu z roku 1962. Jeho vzácnost ve velké části světa je dána jednak historickými okolnostmi, v jakých se Církev v mnoha zemích světa tehdy nacházela, ale i překotná touha po tom "novém", co se již po roce 1965 v bohoslužbě objevovalo, takže na misál blahoslaveného Jana - "papeže koncilu" - nakonec moc místa ani nezbylo. Třebaže se již začínají nadějně rojit firmy zprostředkující potřebné knihy za dostupnou cenu, je třeba především připomenout, že "sloužit mši podle misálu z roku 1962" a mít nutně tento exemplář na oltáři jsou a byly dvě rozdílné věci. Ve všech dobách probíhaly liturgické změny a úpravy, vycházely nové a nové misály a přesto tento fakt nikdy neznamenal povinnost sine qua non míti na oltáři ten nejnovější exemplář. V tomto duchu církevní praxe můžeme s klidem říci, že nezbytné je, aby se celebrant řídil bohoslužebným kalendářem z roku 1962 (ten je vždy s předstihem perfektně zpracován a přístupný např. na http://www.latin-mass-society.org/ordo.htm nebo na http://www.ecclesiacatholica.com) a samozřejmě kalendářem vlastní diecéze či institutu k roku 1962. Posledním dokumentem jsou pak pokyny k misálu vydané blahoslaveným papežem Janem XXIII., dostupné - kromě vlastního vydání misálu a Akt Apoštolského Stolce - také např. na http://www.ecclesiacatholica.com/principale.htm. Pokud bychom chtěli striktně aplikovat opačný "rigorózní" přístup, nemohli bychom celebrovat ani "pokoncilní" liturgii, nemajíce např. nejnovější 3. vydání Římského misálu Jana Pavla II. z roku 2002, atd.

Latinskou "piánskou" bohoslužbu však čekají i skutečné těžkosti: jde např. o kvalitní přípravu samotných kněží, přesnou znalost liturgického řádu a fundovaný přístup k věřícím, kteří o ni projevují zájem. Bude záležet hodně nejen na vedení ministrantů, ale především na uzdravení toho všeho, co se na tuto otázku nalepilo v posledních 37 letech bojů, nepochopení i ukvapených reakcí. Bude záležet jistě i na kvalitních promluvách (čtení mohou být pronášena krom latiny také v národních jazycích), katechetickém výkladu vlastní liturgie a na celkovém přístupu kněze i věřících. Papež i nadále pověřuje komisi Ecclesia Dei k řešení případných nejasností a pochyb. Bude např. třeba doplnit některé svátky nově kanonizovaných světců apod.

Jaký však bude mít papežovo rozhodnutí reálný úspěch, je předčasné soudit. Jisté však je, že bez dobré vůle a taktu na všech stranách se nemůže podařit ani nejsvětější rozhodnutí.

(mezititulky redakce)