Očistec a odpustky

V "předdušičkovém" období jsme obdrželi otázky týkající se očistce. Vybrali jsme z nich následující dotazy:

Jaký je smysl modliteb za duše v očistci v případě, že duše, za kterou se modlíme, už byla spasena? Lze mít nějakou představu o délce očistce? Jak vznikla praxe odpustků?

**Když se zamýšlíme nad pojmem očistce a otázkami s ním spojenými, musíme mít na paměti, že se pohybujeme v oblasti, kde mnohdy nemáme zaručené jistoty, učení Církve je v tomto směru velmi zdrženlivé**. Přesto můžeme mít za jisté tyto body:

O tom, kdo je ve stavu blaženého patření neboli v nebi, se - s výjimkou těch, kteří již byli prohlášeni za svaté či blahoslavené - můžeme pouze dohadovat, nic nám tedy nebrání modlit se za kohokoli. Je jistě možné, že dotyčný je v nebi a tudíž našich modliteb již nemá zapotřebí, v tomto případě však platí to, co pro každou modlitbu. Jednak je potřeba mít na mysli, že Bůh sám nejlépe ví, čeho je nám i našim blízkým zapotřebí, naše prosby by tedy měly mít na zřeteli hlavní pravidlo prosebné modlitby - slova otčenáše "Děj se vůle Tvá". Dále je třeba uvážit, že ve společenství svatých a Církve se žádná modlitba "neztratí", jinak bychom si mohli klást otázku o její užitečnosti v mnoha dalších případech. Na druhé straně však zůstává pravdou, že je nejen možné, ale i vhodné modlit se za konkrétní osoby. Svatý Tomáš Akvinský připomíná, že modlitba je skutkem křesťanské lásky. A tak jako jiné skutky křesťanské lásky projevujeme konkrétním osobám, je tomu tak i s modlitbou. A je plně ve shodě s naší přirozeností, že se přednostně modlíme za lidi, k nimž nás váže blízký vztah.

Co se "délky" trvání očistce týká, je nutno mít na paměti, že se zde jedná o analogický způsob vyjadřování. Čas, jak jej známe, je nutně spojen s materiálností a prostorovostí našeho světa. Nic z toho neexistuje v očistci, rozhodně ne takovým způsobem, který my známe. Přesto ze skutečnosti, že stav duší, které do něj přicházejí, je rozdílný, usuzujeme na to, že také proces jejich očišťování, který spočívá v přetvoření v dokonalé lásce, probíhá rozdílně. Je v něm tedy jistá následnost, která nám umožňuje mluvit o "čase", který ovšem, jak bylo zmíněno, není časem v našem slova smyslu, jen s ním sdílí jistou podobnost.

Abychom vysvětlili odpustky, je nutno si uvědomit, že výše zmíněné očišťování má také společný základ s očišťováním, které podstupujeme zde na zemi, když se ve spolupráci s Boží milostí stáváme více svatými a tedy lépe uschopněni vstoupit do nebe. Odpustky jsou pak způsobem, který nám umožňuje pomáhat v tomto očišťování těm, kteří - protože jsou v očistci - mají pouze omezené možnosti očišťování. Zatímco oni ho mohou prodělávat pouze pasivně (tedy trpně, to je také důvod toho, proč se říká, že duše "trpí" v očistci, což si nelze představovat na způsob jakési mučírny, ale má to smysl právě onen, že jsou tohoto procesu účastny pasivně), my, putující na této zemi, můžeme hrát aktivnější roli a pomáhat jim. Církev nám k tomu dává mnoho možností - paleta úkonů zbožností, kterými můžeme získat odpustky pro zesnulé (či pro sebe samotné) je velmi široká - od nejrůznějších modliteb, přes četbu Písma po pouti a účast na zvlášť významných mší svatých.

Historický vývoj odpustků je velmi složitý a jeho podrobný popis překračuje možnosti této rubriky. Vzhledem ke kontroverzím, které toto téma vyvolává, je však záhodno zmínit nezpochybnitelný historicko-teologický základ této praxe. Již od prvních dob konali křesťané modlitby za mrtvé - tato praxe by nemohla vzniknout, kdyby si nebyli vědomi dvou základních skutečností: jednak že jejich modlitby mají smysl a účinek (jinak by je nebyli konali), jednak že po smrti musí existovat stav duše, který neodpovídá ani peklu (zavrženým žádné modlitby nepomohou), ani nebi (světci v nebi nemají modliteb zapotřebí) a který je těmito modlitbami ovlivnitelný. Na základě těchto jistot se posléze postupem času rozvinula teologie očistce a také odpustková praxe Církve, která postupem času dospěla do té podoby, jak ji známe dnes.