Hmotné tělo a nehmotné nebe

K této otázce je třeba přibrat jinou a to: Kde je vlastně nebe? Z toho bude zřejmé, kde je Kristovo tělo, tělo Panny Marie a jiných, kteří jsou s duší i tělem v nebi.

Kde je tedy nebe?

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

poslat dar

300 Kč 500 Kč 1 000 Kč

DAROVAT 500 Kč

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.

OBJEDNAT MONITOR

**Nebe je tam, kde je Bůh. Naše lidská přirozenost, ve které popisujeme skutečnost podle toho, jak ji vnímáme smysly, se těžko vyjadřuje o něčem, s čím se smysly nesetkaly.** Proto používáme některé výrazy analogicky. Tak se mluví, že Kristus vystoupil do nebe, přestože Bůh je duch a není na nějakém místě ve stejném smyslu, jako my jsme na nějakém místě. Podobně se o Kristu říká, že usedl po Boží pravici, ale víme, že Bůh je duch a nemá ruce — ani pravou ani levou.

Je třeba si uvědomit v jakém stavu jsou svatí v nebi — a tím spíš Kristus, hlava všech svatých. Buď jsou tam jen jejich duše, které čekají na vzkříšení těla, anebo — podle zvláštní Boží výsady — jsou v nebi už i s tělem, které ale nemá stejnou podobu, jako naše, ale je "oslavené". Tzn. že je vybavené mimořádnými nadpřirozenými vlastnostmi, díky nimž se hmota dokonale podřizuje duchu, totiž jasností, jemností, pohyblivostí a neschopností trpět. Oslavené tělo není omezeno prostorem, proto může být v nebi, o kterém se nedá říct "tady je" nebo "tam je".

Idea umělce

Něco podobného, ale v opačném smyslu, známe. Umělec, když tvoří umělecké dílo, vtěluje nehmotnou myšlenku — "ducha" — do hmotné skutečnosti, ať už je to hudba, obraz, socha, nebo cokoli jiného. Je to velmi namáhavé a "duch" — ona idea umělce —, je zde vtělen jen nedokonale. Vlastně jen umělec ví přesně, co chtěl říct, jakou ideu se mu více či méně podařilo zhmotnit. Když si představíme Boha jako umělce, který svou myšlenku vtisknul do hmotné skutečnosti, musíme mu přiznat, že umí tuto myšlenku opět z hmoty vyvést. Totiž vybavit tělo takovými vlastnostmi, aby mu hmota nebyla přítěží a omezením — a tomu říkáme oslavení těla.

V nebi

Kristus je tedy celý — v celém svém Božství i v celém svém lidství u Otce v nebi (a na zemi v eucharistii). Podobně tak i Panna Maria je s duší i tělem, které je oslavené, u Boha v nebi. A jsou další, o kterých zbožně věříme, že byli vzati do nebe i s tělem. Tak svatý Bernardin Sienský i svatý František Saleský mluví o svatém Josefovi, že je i s tělem v nebi: "Je možné přijmout zbožnou myšlenku, že nejmilosrdnější Boží Syn, Ježíš, si uctil svého adoptivního otce toutéž výsadou, jako svou nejmilovanější Matku, a tak jako ji vzal s oslaveným tělem do nebe, stejně v den zmrtvýchvstání sjednotil se sebou i nejsvětějšího Josefa ve slávě zmrtvýchvstání..." (Kázání o svatém Josefovi, 3). "Blahoslavený patriarcha svatý Josef má v nebi obrovský kredit vděčnosti u toho, který mu dal tu výsadu, že se dostal do nebe s duší i tělem" (Homilie o sv. Josefovi, 7). Ctihodná Marie od Ježíše zmiňuje i další z těch, kteří byli při Kristově zmrtvýchvstání vzkříšeni a ukázali se v Jeruzalémě (srv.Mt 27, 52n) a kteří pak za svou mimořádnou víru a naději ve vtělení a svou horlivou touhu po příchodu Vykupitele dostali odměnu oslaveného těla dříve než ostatní a jmenuje krom sv. Josefa i rodiče P. Marie, a další (Mystické Město Boží III, 757).

Duše a tělo

Naše duše má po smrti dojít do nebe a při vzkříšení těla pak dostaneme své tělo, ale oslavené. Nepřestaneme být proto v nebi u Boha, protože i naše tělo bude schopné — díky oslavení, díky oněm nadpřirozeným vlastnostem, mít podíl na věčné blaženosti. K tomu není třeba prostor ani čas, protože oslavené tělo není ničím z toho spoutané a dokonale se podřídí duši a bude ji následovat, jak říká svatý Augustin: "Neboť poslušnost oslaveného těla vůči blažené duši bude taková, že kde bude duše chtít, tam ihned bude tělo, a duše nebude chtít nic, co by nemohlo zároveň slušet jak duchu, tak tělu" (O městě Božím XXII). Svatý Tomáš Akvinský to vysvětluje tak, že místo musí býti úměrné umístěnému. Kristus však započal zmrtvýchvstáním život nesmrtelný a neporušený. Místo však, na kterém my přebýváme, jest místo rození a porušení; kdežto místo nebeské jest místo neporušenosti... proto se sluší, aby oslavené a nesmrtelné tělo bylo na nebeském místě (STh III. Q. 57).