Objevil jsem nejen Ježíše, ale i pravého a jediného Boha

Svědectví konvertity z islámu Drahý šéfredaktore,
to, co ti chci sdělit, se týká rozhodnutí mojí náboženské víry a mého osobního života a nijak nemá za cíl zatahovat do toho jakýmkoli způsobem Corriere della Sera, v němž mám tu čest pracovat od roku 2003 jako zástupce šéfredaktora.

**Včera večer jsem konvertoval na katolické křesťanské náboženství a zřeknul se své předchozí islámské víry. Vyšly tak konečně na světlo - božskou milostí vyzrálé a zdravé - plody dlouhého vývoje, prožívaného v utrpení i radosti mezi hlubokou, niternou reflexí a uvědomělým projevem**.

Jsem obzvláště vděčný Jeho Svatosti papeži Benediktu XVI., který mi udělil svátosti křesťanské iniciace: křest, biřmování a eucharistii v bazilice sv.Petra během slavnostní Velikonoční vigilie. A přijal jsem to nejjednodušší i výmluvné jméno "Kristián". Od včerejška se tedy jmenuji Magdi Christian Allam. Pro mne je to nejkrásnější den života. Obdržet dar křesťanské víry v den Zmrtvýchvstání Krista z rukou Svatého otce je pro věřícího nedostižné privilegium a nedocenitelné dobro. V mých takřka 56 letech je to historický, výjimečný a nezapomenutelný fakt, který znamená radikální a definitivní obrat vzhledem k minulosti. Zázrak Kristova Zmrtvýchvstání se odrazil na mojí duši a vysvobodil ji z temnot onoho kázání, v němž nenávist a intolerance vůči "jinému", jenž je nekriticky odsouzen do role "nepřítele", převládají nad láskou a respektem k bližnímu, který je vždycky "osobou". Má mysl je tím osvobozena z tmářství ideologie, která legitimizuje lež a přetvářku, násilnou smrt vraždy i sebevraždy, slepou podrobenost a tyranii, přičemž je mi umožněno přilnout k autentickému náboženství Pravdy, Života a Svobody. Při svých prvních Velikonocích jsem jakožto křesťan objevil nejenom Ježíše, ale poprvé i pravého a jediného Boha, který je Bohem Víry a Rozumu.

Moje konverse na katolicismus je momentem zakotvení postupného a hlubokého vnitřního rozjímání, od něhož jsem se nemohl odtrhnout i vzhledem k tomu, že jsem již pět let nucen žít doma pod neustálou ochranou a při každém pohybu střežen policejní eskortou v důsledku hrozeb a rozsudků smrti, jež nade mnou vynesli islámští extremisté a teroristé, žijící jak v Itálii, tak v zahraničí. Musel jsem hledat odpověď na postoj těch, kteří veřejně vynesli fatwy, islámské soudní výroky, které mne jakožto muslima, označily za "nepřítele islámu", "pokrytce", který je prý "koptským křesťanem, ale dělá ze sebe muslima, aby škodil islámu", "aby lhal a pomlouval islám", jak stálo v odůvodnění rozsudku smrti nade mnou vyneseného. Ptal jsem se, jak je možné, že ten, kdo se s přesvědčením a neúnavně bije za "umírněný islám" jako já, přijímá odpovědnost tím, že poukazuje na islámský extremismus a terorismus, skončí nakonec jako odsouzenec k smrti ve jménu islámu a na základě argumentace vycházející z Koránu. Musel jsem vzít na vědomí, že i přes nepředvídatelnost, jakou se ve světovém měřítku vyznačuje fenomén islámského extremismu a terorismu, je kořen zla vepsán do fyziologicky násilného a historicky konfliktního islámu.

Paralelně s tím mne Prozřetelnost umožnila setkat se s praktikujícími katolíky dobré vůle, kteří se mi svým svědectvím a svým přátelstvím postupně stali opěrným bodem na rovině jistoty pravdy a pevnosti hodnot. Počínaje mnoha přáteli z Comunione e Liberazione v čele s donem Juliánem Carron, prostými řeholníky jako don Gabriele Mangiarotti, sestra Maria Gloria Riva, don Carlo Maurizi a otec Yohannis Lahvi Gaid; díky donu Angelu Tengattini a donu Mauritii Verlezza jsem objevil salesiány a navázal přátelství s jejich hlavním představeným donem Pascal Chavez Villanueva; setkal jsem se s vysoce lidskými představiteli hierarchie kard. Tarcisio Bertonem, mons. Luigi Negri, o.Giancarlo Vecerrica, o.Gino Romanazzi a zejména mons. Rino Fisichellou, který mne osobně provázel na mé duchovní cestě přijetí křesťanské víry.

Avšak nepochybně nejmimořádnější a nejvýznamnější událostí v mém rozhodnutí konvertovat, bylo setkání s papežem Benediktem XVI., kterého jsem obdivoval a hájil jako muslim za to, jak mistrovsky ukazuje, že nerozlučný svazek víry a rozumu tvoří základ autentického náboženství a lidské civilizace, což jako křesťan plně přijímám, abych se nově inspiroval při plnění poslání, které mi Bůh dal.

Drahý šéfredaktore,
Ptal jsi se mne, zda se nebojím o svůj život, když vím, že má konverze na křesťanství určitě vyvolá další a mnohem vážnější rozsudky smrti za odpadlictví. Máš zcela pravdu. Vím, co mne čeká, ale ponesu svůj úděl se zvednutou hlavou, rovnou páteří a vnitřní pevností toho, kdo má jistotu vlastní víry. A budu tak činit ještě více po historickém a odvážném gestu papeže, který již od prvního okamžiku, kdy se dověděl o mém přání, rozhodl se udělit mi svátosti křesťanské iniciace osobně.

Svatý otec tak dal výslovný a revoluční signál církvi, která byla dosud příliš opatrná při konverzích muslimů, zdráhá se proselytismu v zemích s islámskou většinou a mlčí o konvertitech v křesťanských zemích. Ze strachu. Strachu, že nemůže zaručit bezpečnost konvertitům před jejich odsouzením na smrt za odpadlictví, a ze strachu z represí vůči křesťanům, žijícím v islámských zemích.

Dnes nám Benedikt XVI. svým svědectvím říká, že je třeba přemáhat strach a nebát se tvrdit pravdu o Ježíši také před muslimy.

Za sebe říkám, že nadešel čas postavit se svévoli a násilí těch muslimů, kteří nerespektují svobodu náboženského rozhodnutí. V Itálii existují tisíce konvertitů na islám a žijí svou víru klidně. Ale jsou tu také tisíce muslimů, kteří konvertovali na křesťanství a kteří jsou nuceni svou novou víru skrývat ze strachu, že budou zavražděni islámskými extremisty, kteří se usazují mezi námi. O jednom z těchto "případů" byl můj první článek v Corriere ze 3.září 2003 pod titulkem "Nové katakomby konvertitů z islámu". Byl to pohled do života některých pokřtěných muslimů, kteří v Itálii zakoušejí hlubokou duchovní a lidskou samotu tváří v tvář nezvěstným státním institucím, které nechrání jejich bezpečnost, a mlčení samotné církve. Byl bych rád, kdyby na základě historického gesta papeže i mého svědectví došli k přesvědčení, že nadešla chvíle, kdy je třeba vyjít z přítmí katakomb a veřejně stvrdit svou vůli být plně sebou samými. Pokud nebudeme schopni tady v Itálii, v kolébce katolicismu, u nás doma zaručit všem plnou náboženskou svobodu, jak bychom mohli být věrohodní, když poukazujeme na porušování této svobody kdekoliv ve světě? Prosím Boha, aby tyto zvláštní Velikonoce způsobily vzkříšení ducha u všech věřících v Krista, kteří dosud žijí v porobě strachu.

Z deníku Corriere della Sera, 23.března 2008
přeložil Milan Glaser