Velikonoční vigilie v Římě

V chrámě svatého Petra sloužil papež bohoslužbu Bílé soboty, při níž také křtil a biřmoval. Obřady přenášela do celého světa televize, u nás je vysílaly stanice ČT 2 a Noe.

Papež pronesl kázání o třech symbolech Velikonoční vigilie, jimiž je světlo, voda a lidský zpěv. Řekl mj.:

Druhý symbol Velikonoční vigilie - noci křtu - je voda. Vyskytuje se v Písmu** svatém, a tudíž i ve vnitřní struktuře svátosti křtu, ale ve dvou opačných významech. Jednak je tu moře, jež se jeví jako nepřátelská moc, která se staví proti životu na zemi, jako trvalá hrozba, které však Bůh položil meze. Proto je v knize Zjevení řečeno, že v novém Božím světě už nebude moře (srov. 21,1). Je to prvek smrti. A tak se stává symbolickým znázorněním Ježíšovy smrti na kříži: Kristus sestoupil do moře, do vod smrti jako Izrael do Rudého moře. Vstal z mrtvých, dává nám život. To znamená, že křest není pouhým obmytím, ale novým zrozením: s Kristem jakoby sestupujeme do moře smrti, abychom vystoupili jako nové stvoření.

Druhý způsob, jímž se setkáváme s vodou, je čerstvý pramen, který dává život nebo také velká řeka, z níž pochází život. Podle prvotního ustanovení církve měl být křest udělován čerstvou pramenitou vodou. Bez vody není života. Je zarážející jakou důležitost mají v Písmu svatém studny. Jsou to místa, odkud vychází život. U Jakubovy studny Kristus zvěstuje Samaritánce novou studnu, vodu pravého života. Ukazuje se jí jako nový, definitivní Jakub, který otevírá lidstvu studnu, po níž touží: vodu, která dává život, jenž se nikdy nevyčerpá (srov. Jan 4,5-15). Svatý Jan nám vypráví, jak voják kopím probodl Ježíšův bok, z něhož vytryskla krev a voda (srov. Jan 19,34). Antická církev v tom uviděla symbol křtu a eucharistie, vycházející z probodnutého Ježíšova srdce. Ve smrti se Ježíš sám stal pramenem. Prorok Ezechiel v jedné vizi spatřil nový Chrám, z něhož vycházel pramen, který se stal velkou řekou, dávající život (srov. Ez 47,1-12). V zemi, která vždycky trpěla suchem a nedostatkem vody, to byla mohutná vize naděje. Křesťanství ve svých počátcích pochopilo, že v Kristu se tato vize uskutečnila. On je pravý, živý Chrám Boží. A On je pramenem živé vody. Z Něho tryská velká řeka, která ve křtu plodí a obnovuje svět; velká řeka živé vody, jeho evangelium, které činí zemi plodnou. V promluvě během svátku stánků však Ježíš prorokoval ještě něco většího: "Kdo ve mne věří... potečou z jeho nitra proudy vod" (Jan 7,38). Ve křtu z nás Pán činí nejenom lidi světla, ale také prameny, z nichž prýští živá voda. My všichni známe takové lidi, kteří nás určitým způsobem osvěžili a obnovili; lidi, kteří jsou zdrojem svěží pramenité vody. Nemusíme myslet nutně na velikány jako Augustin, František z Assisi, Terezie z Avily, Matka Tereza z Kalkaty atd., osoby, skrze něž opravdu do dějin plynuly proudy živé vody. Díky Bohu, takové lid nacházíme trvale i v naší každodennosti: lidi, kteří jsou pramenem. Zajisté známe i opačné případy: osoby, které vytvářejí ovzduší jako louže stojaté či dokonce otrávené vody. Prosme Pána, který nám daroval milost křtu, abychom mohli být vždycky zdrojem čiré, svěží vody, prýštící z pramene jeho pravdy a jeho lásky!