Nová směrnice Kongregace pro klérus pro případy laicizace

V uplynulých dnech se v médiích objevily informace a komentáře ohledně listu Kongregace pro klérus, zaslaného prostřednictvím nunciů všem diecézním ordinářům a týkajícího se některých nových kompetencí, které Svatý otec udělil zmíněné Kongregaci 30.ledna letošního roku. Jde o směrnici, která vychází vstříc některým zvláštním pastoračním **požadavkům, s nimiž se musí diecézní biskupové vyrovnávat, pokud jde o dodržování celibátu kněží a případné laicizace těch, kteří jej hrubě porušují. O rozsahu a významu těchto kompetencí řekl Vatikánskému rozhlasu sekretář Kongregace pro klérus mons. Mauro Piacenza:

"Nejde o nějaké zjednodušení procedury laicizace, ale o právní nástroj, který vychází z církevního kanonického práva. Práva a povinnosti biskupů se nemění, pokud jde o jejich rozhodovací moc. Biskup musí stále bdít nad tím, aby kněží byli věrni povinnostem svého kněžského stavu a stejně tak se zvláštní péčí chránit jejich práva. Převážná většina kněží žije klidně svou každodenní identitu a věrně plní své kněžské poslání. Jenom ve výjimečných případech Svatý stolec za užití subsidiarity zasahuje, aby odstranil pohoršení, nastolil spravedlnost a zjednal nápravu viníka." ...

"Je třeba, bohužel, konstatovat, že někdy dochází i k situacím závažného nedodržování kněžské discipliny, při nichž pokusy o jejich nápravu nejsou účinné a nastává riziko závažného pohoršení věřících i poškození obecného dobra. Svatý otec proto za účelem podpory nejvyššího zákona církve, kterým je salus animarum, tedy spása duší, udělil 30.ledna Kongregaci pro klérus některé zvláštní kompetence. Určité nové kompetence byly mezitím uděleny také dalším vatikánským kongregacím. Jde především o pravomoci vyřizovat případy propuštění z duchovenského stavu in poenam, tedy v rámci trestního postihu, který je spojen se zproštěním všech povinností vyplývajících z kněžského svěcení pro ty kněze, kteří se pokusili uzavřít civilní sňatek a ani po upozornění na důsledky svého jednání svůj pohoršující a nelegitimní život nezměnili; a také pro ty kněze, kteří se provinili těžkými hříchy proti šestému přikázání. Kromě zvláštní kompetence uvalit spravedlivý trest nebo pokání za porušení božského nebo kanonického zákona lze v některých opravdu výjimečných a naléhavých případech přistoupit také k trestům trvalé povahy, nevylučujíc ani propuštění z duchovenského stavu. Samozřejmě, že každý jednotlivý případ musí být řešen v rámci řádného administrativního procesu, včetně vždy zaručeného práva na obhajobu. Nakonec je zde i zvláštní kompetence deklarovat propuštění z duchovenského stavu u těch kněží, kteří opustili kněžskou službu a žijí více jak pět let v situaci dobrovolného a nedovoleného útěku ze služebného kněžství. Nic tedy není automatické a všechno je případ od případu zvažováno. Nelze z toho tedy vyvozovat, že jde o nějaké všeobecné zjednodušení procedury ve věcech tak choulostivých. Žádný automatismus, ale důkladné a přesné zvážení situace." ...

"Tyto kompetence byly uděleny v upřímné snaze, aby se tak přispělo k vážnosti kněžského poslání i kněží samotných, kteří jsou v této době vystaveni sekularizaci a obtíženi namáhavou povinností myslet a jednat proti proudu doby a ve věrnosti své identitě a svému poslání. Kněz jedná v osobě Krista jako Hlavy a Pastýře. Kněží jsou povoláni prodlužovat přítomnost Krista uprostřed jeho stádce a být tak jakoby jeho odrazem. Proto je nezbytné, ba neodmyslitelné jejich úsilí o mravní dokonalost, které musí přebývat v každém autenticky kněžském srdci; neutíkat se přitom ke zjednodušující spiritualizaci, ale mít na paměti antropologickou strukturu člověka, zraněnou prvotním hříchem. To vyžaduje ustavičnou askezi kněze ve věrnosti slibům, přijatých v den svěcení a při respektování nedotknutelných práv Božích. To všechno je zvlášť důležité pro pochopení teologické motivace kněžského celibátu, protože vůle církve v této věci nachází svou poslední motivaci ve výjimečné spojitosti mezi celibátem a svěcením, která kněze připodobňuje Ježíši Kristu, Hlavě a Ženichovi církve. Proto církev na 2.vatikánském koncilu a opakovaně v následných výpovědích papežského učitelského úřadu, stejně jako na biskupských synodách, potvrdila "pevnou vůli ponechat nadále v platnosti zákon, podle něhož církev vybírá kandidáty kněžského svěcení latinského obřadu mezi těmi, kteří si dobrovolně zvolili celibát jako stálý životní stav". Kněžský celibát je darem, který církev obdržela a střeží, a více než kdy jindy je přesvědčena, že je dobrem pro církev i pro svět."