Dočkáme se vracení církevního majetku?

Vztahy mezi subjekty a názorovými proudy jsou složité a zašmodrchané. Zkusme si to tedy zjednodušit, a to klidně s vědomím toho, že se zmýlíme. Nebyli bychom ani první, ani poslední.

Připomínám, že je dost jedno, v jaké formě se majetek bude či nebude vracet. Možnou situaci popišme dvěma stavy ano (bude se vracet taková část, která stojí za to) a ne (nebude se vracet buď nic, nebo směšně málo). Politickou scénu si rozdělme opět na dvě části, na pravici (která vracení připouští) a levici (která vracení nepřipouští). KDU-ČSL můžeme z tohoto pohledu zařadit mezi pravici.

Takže máme hráče a bank. Zkusme nyní rozdat karty. Jaké máme situace:

1) Jsme před volbami a není jasno, jak volby dopadnou. Levice láká voliče nezakrytě a upřímně tím, že když vyhraje, nebude vracet nic, na což slyší skrblíci, aktivní nepřátelé Církve a idealisté, kteří chtějí návrat k ideálu chudoby (nikdy ve všeobecnosti v Církvi neexistujícímu). Pravice láká voliče na svou stranu nezakrytě a upřímně tím, že když vyhraje levice, nic se vracet nebude. Voliči, kteří běžně chybují v základních logických operacích, si to vykládají tak, že když vyhraje pravice, něco se vracet bude.

Je důležité si uvědomit, že i mezi voliči pravice je mnoho těch, kteří vracet nechtějí nic, ale volební program když vyhraje levice, vracet se nebude je od volby pravice neodradí. Je by odradilo až to, kdyby se skutečně vracet začalo, nebo alespoň nebezpečí, že se vracet začne, by reálně hrozilo.

2) Jsme po volbách a vyhrála levice. Situace je jasná. Vracet se nic nebude a tematika je dle bodu 1) připravena na další volby, je totiž výhodné pro obě strany s tematikou restitucí operovat.

Nebo vyhrála pravice a situace je opět jasná. Co by z toho pravice měla, kdyby vrátila? Jednak by automaticky prohrála následující volby, jednak by nadosmrti byla podrobena antireklamě (tihle to vrátili, zrádci a zaprodanci!) a jednak by na vracení nemohla sbírat kladné křesťanské body. Nikdo nebude volit pravici za to, že už vrátila, zvlášť když v křesťanských hrudích bijí většinou srdce výrazně levicová. Takže se také vracet nebude, ale je nutno zatančit nějaký rituální taneček, aby bylo možno operovat s restitucemi i v dalších volbách. Abych někomu nekřivdil, tento skeptický pohled nevztahuji na všechny pravicové poslance. Vím, že je mezi nimi většina takových, kteří by vraceli rádi. Ale většina z těsné většiny je vždy jen spolehlivá menšina. A církevní restituce patří mezi takové zákony, u kterých je pravděpodobné, že poslanci budou hlasovat podle sebe, čímž se prosadí většinová politická (ne)vůle.

Tak, to je vše. Jiná situace nastat nemůže. Vždy je totiž buď před volbami, nebo po volbách.

Je tedy evidentní, že

a) vracet se nikdy nebude;

b) pro oba póly politické scény je výhodné, aby problematika restitucí nespadla pod stůl;

c) pro Církev je mimořádně nevýhodné, aby problematika restitucí nespadla pod stůl. Jednak si tím sama upevňuje negativní PR, jednak se snaží v rámci udržení naděje nikoho na politické scéně moc nenaštvat nějakými nepopulárními prohlášeními k populárním tématům.

A moje prognóza vyplývající z výše uvedené úvahy? Je veskrze optimistická.

Diskutovat o vracení se bude ještě 15 let, než téma vyčpí. Jakmile vyčpí, politici se o ně přestanou zajímat a v tichosti a pravolevé shodě zruší blokační paragraf bez náhrady. Církev to během dalších pěti let vydýchá a začne evangelizovat.

Ale toho už se já v aktivním věku nedožiju.