Ještě k smrti P. Toufara

Poslední únorový týden uplynulo 59 let ode dne, kdy na následky mučení a otravy zemřel číhošťský farář P. Josef Toufar. Při uspořádávání písemností z pozůstalosti přítele nedávno zemřelého v zahraničí mi přišel do ruky dokument ministerstva vnitra skupiny E z 9. ledna 1963. Ten zachycuje podepsaný záznam pohovoru s Romanem Stehlíkem, ročník 1908. Stehlík byl od vytvoření Velitelství StB zařazen na 2. sektor, kde nejdříve vykonával funkci velitele referátu, později rozšířeného na oddělení, jehož byl rovněž velitelem. Jednalo se o problematiku Církve a tuto funkci vykonával až do začátku roku 1951.

Jako veliteli tohoto oddělení mu podléhaly čtyři referáty. Nejdůležitější byl referát římsko-katolický, který vedl soudruh Košař. Řízení prováděl prostřednictvím velitelů referátů, s nimiž byl v denním styku při řešení problémů zjištěných z rozpracování za pomoci agenturní sítě. Byl ve stálém styku se Státním úřadem pro věci církevní, jehož předsedou byl s. Čepička a později s. Fierlinger. Zde měli trvale umístěného orgána s. Průšu (tajemník předsedy), který s vědomím předsedy hlídal věci po linii státně bezpečnostních poznatků. Dále využívali při úřadě zřízenou komisi pracující na ministerstvu spravedlnosti, jejímž úkolem byla koordinace mezi uvedeným úřadem, prokuraturou a bezpečností. Na komisi docházel Stehlík spolu s Košařem, komisi však státně bezpečnostní údaje nepředávali, spíše využívali tam získané poznatky.

Na základě požadavků vedení a poznatků získaných jeho oddělením probíhalo rozpracování jednotlivých členů katolické církve. Realizace probíhala tak, že osoba byla zatčena a dokumentační materiál byl získáván až při domovních prohlídkách a výsleších. Prominentní osoby z řad Církve, například biskup Ján Vojtašák a Jan Boukal (sekretář kardinála Berana) a další byli umístěni v izolovaném prostoru ve Valdicích, kam měl přístup pouze velitel věznice a pracovníci StB. Pokud s těmito osobami chtěl hovořit například prokurátor, musel mít povolení od StB nebo být v doprovodu orgánu StB.

Stehlík uvádí, že ho vyšší velitelé řídili prostřednictvím Zelinky, Závodského či výjimečně Švába. Vzhledem k tomu, že Církev pro ně byla aktuální, projevovali o ni velitelé eminentní zájem. V důležitějších případech dával k rozpracování pokyny Čepička. Soudruh Stehlík si používání nesprávných metod na svém úseku nebyl vědom, až na jeden případ, a to zpracování případu Číhošť.

Koncem roku 1949 obdržel na oddělení zprávu z Jihlavy, že se v Číhošti stal náboženský zázrak: to ohlásil a dostal příkaz P. Toufara zatknout. Tento příkaz přes vedení BA dal Čepička. Zatčení se neprovedlo hned, protože byl konec týdne a hrozil rozruch. Začátkem příštího týdne se Čepička při jednání velmi rozčilil a volal Gottwalda s tím, že P. Toufar nebyl zatčen. Stěžoval si, že se neplní pokyny a nařídil okamžité splnění příkazu. Košař odjel do Jihlavy a s tamními orgány P. Toufara zatkl; odvezli ho do Valdic. Byla vytvořena skupina pod vedením s. Máchy.

Po nějaké době odjel do Valdic s. Čech, odvezl P. Toufara do Číhoště, kde za přítomnosti vyšetřovací skupiny byla natočena rekonstrukce pro propagační účely. Po provedené rekonstrukci byl P. Toufar převezen zpět do Valdic. Stehlík dále uvádí , že po několika dnech ho zavolal velitel věznice, že vězeň Toufar potřebuje nutně lékařské ošetření. Stehlík po ohlášení této skutečnosti veliteli sektoru dohodl převoz P. Toufara do Borůvkova sanatoria, kde ho navštívil ještě před operací. Bylo to poprvé, co přišel s P. Toufarem do styku. Ten byl ve velmi špatném stavu, jeho celé tělo byla jediná podlitina.

V sanatoriu zůstala s. Kantorová ještě s jedním soudruhem. Operace P. Toufara byla provedena téhož dne za přímé účasti s. Košaře. Večer ve 21 hodin oznámila Kantorová Stehlíkovi, že P. Toufar zemřel. Druhý den Stehlík spolu s Košařem navštívili lékaře, který pod cizím jménem operoval P. Toufara a dali mu podepsat prohlášení, že má o celé věci pomlčet.

Přijetí do sanatoria zajišťoval Šváb, sám Stehlík se tehdy domníval, že úmrtí nastalo v důsledku prasknutí žaludečního vředu, ale později dostal do ruky pitevní nález, v němž bylo uvedeno, že P. Toufar měl v žaludku louh. Úmrtí P. Toufara bylo hned nahlášeno Čepičkovi. Poté byl Stehlíkovi vydán příkaz, aby farář byl tajně pohřben do společného hrobu, což provedl s. Skerl s dalšími orgány.

Stehlík druhý den sepsal hlášení pro Závodského, kde uvedl, že vyšetřování vedl a prováděl s. Mácha (JUDr. Mácha Ladislav, ročník 1923). Ten byl ze své funkce odvolán poté, co Stehlík o věci vyhotovil písemný záznam.

Mácha měl vyšetřování provádět tak, že svázaného P. Toufara věšel za ruce na nějaký hák a přitom ho mlátil. Podle jeho názoru Mácha ubil P. Toufara z kariéristických důvodů chtěl případ sám co nejrychleji ukončit. Závěrem se od tohoto případu jako velitel oddělení, jež vyšetřování řídilo, distancuje. Prohlašuje, že věří tomu, že P. Toufar podvod se zázrakem inscenoval.

Personální spis Romana Stehlíka byl skartován (jako všechny spisy příslušníků narozených před rokem 1911), v archivu MV v Kanicích po něm zbyla jen prostá osobní karta. Šetření inspekce MV se ho příliš nedotklo, pravděpodobně nebyla tato úroveň velení vyslýchána; svědčí o tom absence jeho výpovědi ve spise A2/1 303-57-26-1866 Toufar Josef, farář z Číhošti (archiv Kanice). Přítomnost louhu je v tomto spise zmiňována pouze jako nález v analýze zvratků; o ukrytí pitevního protokolu či jeho zničení se někdo dobře postaral (to se týká ostatně i samotné výpovědi Romana Stehlíka).

Zdá se, že o generaci těchto budovatelů teroru v naší zemi toho víme až podivně málo; i proto jsem se rozhodl napsat tyto řádky. Hlavní pohnutka však spočívá v potřebě připomenout prostého katolického kněze P. Josefa Toufara, který pro víru v Boha zemřel mučednickou smrtí. Míra jeho utrpení je hodna úcty nejen od nás, kteří v Boha věříme, ale od všech slušných lidí, kteří si nepřejí opakování těchto hrůz z naší nedávné historie.

Redakčně kráceno