Poznámka k týdnu - Jsme majitelé klíčů vlastní budoucnosti

Zprávy z uplynulého týdne přinesly dva zajímavé titulky. První zněl: Britští lékaři nechali zemřít předčasně narozené dítě a druhý Stovky pro-life demonstrantů se shromáždily ve Vídni k prostestu proti starostovi. Ten první mne nenechal chladnou jako matku a ten druhý mne z profesního pohledu potěšil. První zpráva referovala o předčasně narozeném chlapci, kterému lékaři odmítli poporodní zdravotní péči. Důvodem byly chybějící dny na zařazení do klasifikace narozené dítě. ** Dítě tedy bylo potratem, resp. plodem, kterému v době před narozením de facto žádná právní ochrana nenáleží. Narodil se v 21. týdnu, živý a plakal. Důvody, které zoufalé matce předložili, byly zformulovány do finančních a do pochybností o dostatečné kvalitě života. Žijeme v období změn v kategorizaci lidskosti. Rozumějte: v období datových proměnných ať už kalendářních, tj. přesně daných týdnů těhotenství, za něž si počaté dítě zaslouží právní respekt, a pak také v proměnách věkových hranic, kdy už bude život člověka chápán jako nekvalitní, takže se využije zdravého rozumu a dotyčný dá souhlas k eutanázii kvůli dobru lidstva. Půda se připravuje a je možné, že vlna ekonomické krize nás posune rychlostí sprintu dále. Kdo je majitelem klíčů ke skříňkám s tímto tajuplným obsahem naší budoucnosti?

Přece my vy i já. Proto je třeba se vší vážností pracovat pro obnovu lidské důstojnosti. Kdo si tuto myšlenku vědomě nevezme za svou, stává se kvůli své pasivitě aktivní součástí kultury smrti a jejím vykonavatelem. Někdy se podívám z okna své kuchyně do ulice a vídám lidi, jak postávají na chodníku a povídají si. Vídám maminky s  dětmi, jak chodí od vchodu ke vchodu po vzájemných návštěvách, vidím poklidné korzo s kočárky a je to milé. Jenomže je opravdu velice potřeba investovat v maximální možné míře své síly a čas do toho, abychom se stali služebníky kultury života. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Starostovi ve Vídni přišli aktivisté zneklidnit páteční odpoledne, které věnoval oslavě třicetiletého výročí založení první rakouské potratové kliniky. Věru, bylo co slavit: za dobu své existence si připsala zabití 300 tisíc počatých dětí. Patřili bychom mezi protestující v čele s biskupem Andreasem Launem, kdybychom měli možnost se akce zúčastnit? Využíváme možnost účastnit se podobných akcí pořádaných u nás? Pokud ano, Bohu díky. Pokud ne, není to lenost?

Zdeňka Rybová