Sváteční host

Staroslověnská legenda o svatém Václavu mluví o naší zemi jako o krajině severní, nad jiné drsné a ve víře lhostejné. Do této drsné země přijíždí papež a zastihuje ji ve chvíli, kdy se propadá do politického chaosu. ** Ale papež je člověkem, který myslí v dlouhodobější perspektivě, než jsou politické otřesy a krize. Je proto znepokojen známkami civilizačního rozpadu v celé Evropě: to celá Evropa opouští a podceňuje své křesťanské dědictví. Prezident Klaus, který má zvláštní talent šlápnout v historické debatě do čehosi páchnoucího, dokonce řekl, že Evropa žádnou společnou ideu nejenže nemá a mít nemůže, ale ani ji nepotřebuje.

Civilizační krize, v níž žijeme, bývá charakterizována jako postkřesťanská doba. Ale jak před časem řekl jeden z velkých biskupů naší doby doba těsně předkřesťanská se nápadně podobala té dnešní. Výzvy, jimž čelíme jako dnešní katolíci, jsou podobné těm, jimž čelili první křesťané demoralizující blahobyt, ztráta smyslu pro veřejné věci, démografická imploze: a to by nám mohlo pomoci uvědomit si perspektivu, v níž oni tehdy evangelizovali svou kulturu.

Jak evangelizoval svatý Václav onen stále ještě barbarský prostor, v němž mu bylo dáno vládnout? Vnáší sem například myšlenku křesťanské charity, na níž se podílel osobně. Přispěl i k posílení práva: zřídil pro lid zákonodárství, jež nerozlišuje mezi chudým a bohatým, v rozsuzování býval obezřelý, jak praví legenda. Snažil se o odstranění brutality v prosazování práva, snažil se dokonce i o odstranění mučení během vyšetřování, což byla myšlenka víc než pokroková.

Kníže Václav bojoval také s otroctvím: jak aktuální věc v naší době, kdy se masivně rozrůstá obchod s lidmi!

Na Václavově působení vidíme také zásadní, nový rys křesťanského náboženství: jeho vazbu na přirozený rozum a na vzdělání. Nová evangelizace, o níž mluví dnešní papežové, nevede slovy kardinála Lustigera přes podíl na politické moci, ale přes nové obrácení kultury. Vzdělání je zde alfou a omegou.

Papež Benedikt, který desítky let působil právě jako vysokoškolský pedagog, neskrývá dnes své obavy z oslabení racionality v dnešní evropské kultuře. Právě on už před časem poukázal na to, že dnešní Evropa trpí sebenenávistí, že si odmítá vážit sebe samotné. O to vítanějším hostem je v naší nadmíru drsné, postkomunistické zemi, která potřebuje reevangelizaci své kultury víc než mnohé jiné.

Michaela Freiová