Jsou-li kostely zavřené, zraňuje to Kristovo Tělo

Překvapilo mě, jak živý ohlas měla naše zpráva o výroku kardinála Schönborna: Nezavírejte dveře kostela, prosím vás! Lidé o něm debatují před kostelem i na internetu.

Kardinálova výzva mi leccos připomněla. Například to, že ještě na přelomu padesátých a šedesátých let, kdy jsem začala chodit do práce, jsem mohla během polední přestávky zajít do kostela na krátké nadechnutí. Nebo to, co napsal Bruce Marshall v Plné slávy o katolících, kteří se liší od protestantů tím, že si odskočí do kostela mezi nákupem v tržnici a u pekaře.

Od té doby se u nás odehrály některé změny. **Například přišly do módy starožitnosti: kdo by si v padesátých letech dával do bytu barokního andělíčka, když moderní zařízení z umělé hmoty je o tolik lepší? Lidé také ztratili zbytek civilizačních zábran: krást v kostele bývala přece jen silná káva dnes už ne.

Začali k nám jezdit za starožitnostmi obchodníci ze západu, a to už neustalo. Krádeže v kostelích bývají prováděny na objednávku. Na objednávku, která přichází ze západní Evropy té civilizované, o tolik slušnější části našeho kontinentu (jak tvrdí někteří).

Je pravda, že se stalo zvykem krást v kostelích i květiny a jiné drobnosti, ale hon po starožitnostech je nejmocnějším motivem zavírání kostelů. A tak Kristus svátostný zůstává osamělý a my jsme osamělí bez rozhovoru s Ním. Město jako by oněmělo.

Dveře kostelů je třeba znovu otevřít, stůj co stůj. Nejen pro nás, kdo se tam chodíme modlit, ale i pro ty ostatní, jimž ticho a dech posvátna pomáhá se zastavit a popřemýšlet.

Je to ovšem problém, v němž nemůžeme nechat faráře a farnosti samotné. Problém musí řešit Církev jako celek. Ve Velké Británii už funguje nadace Otevřený kostel, která poskytuje farnostem poradenství o zabezpečovacích systémech a shání peníze, jimiž tyto systémy spolufinancuje. Bez podobných iniciativ se neobejdeme, a práce v nich je především práce pro laiky.

Michaela Freiová