O znechucení z politiky aneb co všechno může napadnout návštěvníka pražského magistrátu

Kdo není z Prahy, asi neví, co je to tzv. Opencard. Jde o čipovou kartu, na kterou si dobíjíte kredit, a ta vám pak slouží jako legitimace na městskou hromadnou dopravu. Zároveň také jako legitimace do knihovny a snad se s tím dá platit i parkování. To nevím, auto nemám. Magistrát prodej této karty s velkou slávou spustil loni v létě a přesvědčil 300 tisíc lidí, aby si ji pořídilo.** Bohužel i mě, ostatně tvrdili mi, že staré tramvajenky už vydávat nebudou. Takže jsem si oběhl úřednické kolečko s formulářem, fotkou a příslušným obnosem a za čtyři týdny si došel pro kartu.

Je sice hezká, červená, ale záhy jsem zjistil, že stará tramvajenka měla své výhody. Například na ní byl kupon, na kterém jasně stálo, od kdy do kdy platí. Openkartu musíte strčit do zvláštní elektronické čtečky, ta je ovšem umístěna jen na několika stanicích metra a ne vždy funguje. Takže po značnou část doby jezdím a netuším, jestli mi už vypršelo jízdné, nebo ne. To nejhorší ale mělo přijít. Když jsem se do jednoho takového přístroje snažil svou kartu nasoukat a zjistit, do kdy mi ten pekelný vynález platí, vidím, že karta je z části rozštíplá. Co teď? Inu, na magistrát, ať mi ji vymění. A pak ještě jednou, protože jsem neměl doklady a příslušný pracovník usoudil, že nemůže vyměnit openkartu (kde je přitom má fotka) někomu, aniž by viděl jeho občanský průkaz. Pak samozřejmě zaplatit 200 korun. A čekat 14 dní. Člověk by neřekl, jak dlouho trvá výměna takové karty.

Korupce, korupce

Ale proč to všechno píšu? Když jsem si šel pro svou kartu a přitom zuřil nad ztrátou času, který mě to stojí, začal jsem si všímat. Začal jsem si všímat toho, že jdu do budovy magistrátu a před ním stojí velmi, ale opravdu velmi luxusní vozy. Všechny do jednoho měly za sklem průkaz invalidy, který opravňuje parkovat prakticky kdekoli. Že by se postiženým tak dobře žilo? Ne, to jen magistrát, který průkazy vydává, potěšil pár svých obchodních přátel. Pak vstupuji do budovy magistrátu ve Škodově paláci. Jde o budovu, kterou si Hlavní město Praha pronajalo na 20 let od známého podnikatele Sebastiana Pawlovského. Za tři miliardy korun. Plus další stamiliony za vnitřní úpravu. Za ty peníze si sice mohla Praha postavit vlastní novou budovu, ale to se asi nikomu nehodilo. Ironií osudu sídlí ve Škodově paláci protikorupční oddělení magistrátu, kam můžete hlásit podezření z korupce A když jsem vevnitř, řeším tu nešťastnou openkartu, jejíž zavedení stálo magistrát 800 milionů korun, ačkoli stávající systém fungoval zcela bez problémů. A jejíž výroba stojí desetkrát více než v Londýně. A takhle by se mohlo pokračovat. Nejen v Praze, v bleděmodrém naleznete podobné příklady v celé zemi, kdekoli se rozdělují státní a obecní zakázky. Máme dvakrát dražší dálnice než v západní Evropě, které se přitom staví tak pomalu, že můžeme jenom závidět takovým Chorvatům, jak za pár let a v neporovnatelně obtížnějším terénu postavili skoro tisícikilometrovou dálnici přes celou Dalmácii. Zato práva se u nás studují velmi rychle v Plzni i za pár týdnů. Překvapí snad, že titul JUDr. tam získal i starosta Prahy 5 Milan Jančík, synonym korupčních praktik a muž, kterého odmítla volit i vlastní strana ODS (takže si koupil hlasy opozičních zastupitelů)? A vida, nejen Jančík, ale i jeho milenka, donedávna neznámá a nyní čerst­vě zvolená europoslankyně Andrea Češková (kdopak jí asi platil masivní kampaň) má také titul z Plzně.

Zatím se na nás v Praze odevšad usmívá pan primátor Bém a tvrdí, že hlavní město pro nás hradí sběr tříděného odpadu, že on sám převzal záštitu nad projektem ochrany zeleně a nad čistotou ve městě a to všechno, jako kdyby to platil z vlastní kapsy, a ne z našich daní. A protože tohle si pořád dost lidí neuvědomuje, neuškodí to zopakovat: Z každých vydělaných sto tisíc korun vám po odečtení všech daní, zdravotního a sociálního pojištění a s vědomím toho, že cokoli koupíte, je zatíženo dvacetiprocentní DPH zbude nějakých 30 až 35 tisíc korun. Podle toho, v jaké daňové sazbě se pohybujete Jinými slovy, sedm s deseti korun jde státu, který to pak rozhází v neefektivním sociálním systému (který sežere největší porci rozpočtu) a v předražených zakázkách. Ono z cizího se to lehce vydává. A co za to dostáváme stát ještě vydělávání peněz, ze kterých žije, řádně komplikuje nepřehlednou byrokracií a mizerným daňovým systémem. To ví každý nešťastník, který vede živnost nebo malou či střední firmu. Velké firmy to mají snazší jednak si mohou najmout nejlepší účetní a právníky a jednak, když se jim vede špatně, jim stát vždycky pomůže. Když máte obchod či dílnu a dva, tři zaměstnance, musíte jen platit. A to včas.

Co s tím?

Bohužel, jestli jsou v něčem takřka všichni politici zajedno, tak v tom, že s tímhle molochem daní, byrokracie a neefektivity nic nedělají, a ani v budoucnu neudělají. Někdo nechce, jiný neumí, další se bojí a někomu to vyhovuje Řešením korupce totiž nejsou protikorupční agenti či nové zákony. Jediným řešením je razantní omezení moci státu. Kde není co rozdělovat, není koho korumpovat. Kde nejsou potřeba žádná razítka a povolení, tam nemusíte uplácet úředníka, aby to popostrčil. Že by na tuhle jednoduchou pravdu ještě nikdo nepřišel?

Nejhorší je, že nevidím alternativu. Nevidím stranu, které bych s klidným svědomím, ba dokonce i s určitou dávkou nadšení dal svůj hlas. A mám po krk těch věčných pragmatických voleb menšího zla. Je to kvadratura kruhu mám volit zavedené středo-pravicové strany, protože alternativa socialisticko-komunistické vlády je ještě horší než to, co nám předvádí pánové na pravici? Mám zapudit myšlenku dát hlas některé z neparlamentních stran, protože ten hlas by přece propadl? Ano, vždycky to tak nakonec udělám. Ale cítím, jak je to zároveň nekrytý šek vedení těchto stran, že mohou pokračovat po svém, protože jim to přece nakonec stejně hodíme.

Ano, hodíme. Teď, a možná i příště. Ale jak dlouho ještě a kolik z nás? Aby to nakonec nedopadlo trochu jinak. Lidé, zvláště v regionech, které zasáhla a ještě více zasáhne krize, se mohou obrátit k těm, kteří jim ještě nabízejí nějaké ideje a kteří nejsou pošpiněni držením moci. Alespoň ne v minulých dvaceti letech. Komunisté na jedné či Dělnická strana na druhé straně, to může být pro řadu nespokojených protestních voličů alternativa. Je to alternativa, která nás může odnést do pekel. Ale vinu na tom nenesou jen ti, co budou tyto někdejší a budoucí zločince volit, ale také ti, co jim včas nenabídli slušnou a důvěryhodnou alternativu.

Matyáš Zrno, Občanský institut