Ztratila Církev po listopadu kredit?

O pozadí jednoho klišé

O tom, že Církev po převratu ztratila kredit, se mluví už dlouho a kolem dokola. Opakují to novináři, ale i věřící lidé. Málokdo už se zamýšlí nad tím, jak to do­opravdy bylo a je-li dnešní stav skutečně vinou Církve. Tím nechci říci, že Církev po převratu (stejně jako před ním) nedělala chyby (tak jako je dělá dnes). Ale chyby, které dělají církevní představitelé, vyplývají spíš z nedostatečné reflexe dnešní situace, z osobních chyb a z nekoncepčnosti. Nejde o nějakou chybnou strategii, ale spíše o její absenci.**

Z druhé strany je to jinak a je neštěstí, že jsme si to nepřiznali dříve. Mnozí z nás (naivně) očekávali, že kamarádská atmosféra, jež panovala v tzv. disentu, převrat přetrvá a že v nás nikdo z prvních představitelů nového režimu nevidí nepřátele. Nechtěli jsme být paranoidní, nechápali jsme některé podivné kroky v jejich kontextu. Nebo jsme je možná chápali, ale nechtěli jsme s tím začínat, přesněji řečeno, nikdo nechtěl být první, kdo to řekne.

Patrně bylo možné si toho všimnout už před převratem, ale já sama jsem nepatřila k vnitřnímu okruhu a nic přesnějšího o tom nevím. Pro mne se začal příběh odvíjet až po 17. listopadu.

Začalo to už na Letné

Začalo to na Letenské pláni. Mluvil tam kdekdo, ale k nejlepším moderátorům tamních shromáždění patřil páter Václav Malý, dnes biskup Malý. Snažil se zabránit výbuchům, zklidňoval atmosféru, řídil debatu věcným způsobem. K nejsilnějším momentům tehdejších mítinků patřila chvíle, kdy promluvil o nutnosti odpouštění a vyzval k modlitbě Otčenáše. Každý, kdo se modlil, tak činil tlumeně, ale přesto byl výsledek mohutný: působilo to jako hučení moře nebo větru. Lidé stáli se skloněnými hlavami a nad hlavami jim vlály československé vlajky.

A tehdy to začalo. Na Letné vždycky zaznívaly občasné výkřiky z davu, a pokud byly vtipné, lidé se přidali, skandovali a moderátor heslo zopakoval. Bývalo nám zima, poskakovali jsme, a k tomu se skandování docela hodilo. Dodnes vidím jednoho tělnatého pána, který v řadě přede mnou poskakoval, rozpažoval, upažoval a do toho skandoval: Masa-ryka na stov-ku, Masa-ryka na stov-ku! V téhle bujaré atmosféře někdo zařval: Podívej se, Gusto, jak je nás tu husto! (Pro mladší čtenáře: míněn byl tehdejší ještě prezident Gustáv Husák). Lidé to opakovali a zopakoval to i Václav Malý.

Netrvalo to snad ani tři dny, a v Mladém světě (pro mladší čtenáře: šlo o svazácký časopis pro mládež) se objevil rozzuřený článek o Václavu Malém. Prý kvůli osobní popularitě poškozuje průběh událostí: Snad by si i svlékl kalhoty, horlil autor, jehož už si nepamatuji, jen aby se zalíbil davu. A Václav Malý byl stažen. Už nemoderoval. Hudební kritik Jiří Černý to po mnoha letech označuje za jednu z našich největších chyb, že jsme po stížnostech studentů dopustili odchod Václava Malého z místa moderátora revoluce. Ukazuje se tedy, že tlak na stažení Malého vycházel ze samotného centra dění; prý to chtěli studenti a herci.

Kauza Bartončík

Bleskem, který uhodil do stále ještě dobrého vztahu české společnosti ke katolíkům, byla kauza Bartončík. Byla jedním z důsledků nedbalosti aktérů sametové revoluce: zatímco východní Němci se okamžitě vrhli na archivy Stasi, u nás sametoví revolucionáři připustili, aby byla značná část archivů zničena nebo prostě odnesena. Přímo pod nosem zcela bezmocného místopředsedy federální vlády Čarnogurského likvidoval setrvavší náměstek ministra vnitra a bývalý velitel StB generál Lorenc nepohodlnou dokumentaci. Zbytek se pokusil ministr vnitra Sacher využít proti svým politickým oponentům, pak jej použili Havlovi lidé proti konkurenci, napsal v roce 2004 Bohumil Doležal.

V květnu 1990 zveřejnil vídeňský zpravodajský týdeník Profil článek o tom, že Josef Bartončík byl spolupracovníkem StB. Ve vší tajnosti se ustavil jakýsi neoficiální soud, jehož výsledkem bylo, že Bartončík ze svého místa po volbách odstoupí. Celá věc mi připadala od začátku komická: to, že vysoký funkcionář strany Národní fronty byl s komunisty a estébáky zadobře, bylo každému předem jasné a nebylo třeba z toho dělat objev. Dohoda ovšem dodržena nebyla, a aféra byla zveřejněna v době předvolebního moratoria, resp. během voleb samotných. Samozvaní soudci (Rychetský, Ruml ml., Žantovský) opakovaně vstupovali do televizního vysílání a jejich vstupy se střídaly s volebními výsledky, jež pro KDU a KDH nedopadaly dobře. Pamatuji se, že mi volalo několik spoluvězňů mého otce: ti lidé plakali a říkali: To je třetí nástup komunistů k moci. Díky Bohu se ukázalo, že demokracie, ač zdánlivě křehká, je velmi silný systém a podobné otřesy ustojí.

Protikatolické nálady

ve společnosti

Celá tato ostuda naší nastupující demokracie se obvykle interpretuje jako tah OF proti lidové straně. Z toho, co si pamatuji, je zřejmé, že to tak docela nebylo: ten úder sice také mířil na konkrétní politickou stranu, ale jeho cílem byli na prvním místě křesťané, přesněji řečeno katolíci. Zhruba tady někde začíná polistopadová protikatolická ofenziva. Navzdory všemu odporu a utrpení, jež katolíci za komunismu kladli a nesli, se rozběhla kampaň obviňující je ze všeho možného. Po mém soudu jde o paralelu protižidovských pogromů, jež na některých místech Polska vypukly poté, co se zbytky Židů vrátily z koncentračních táborů. Společnost, která má vůči některé své části špatné svědomí, umí být velmi brutální.

Když se začaly selektivně zveřejňovat údaje o spolupracovnících StB, začalo to být už zřejmé. Pamatuji se, jak byl z místa federálního poslance odstraněn katolík, který si odseděl dva mnohaleté tresty. Morální soud nad ním pronášel jeden z nejbrutálnějších novinářů padesátých let, Ruml st. Dodnes si vyčítám, že jsem se neobtěžovala najít cestu, jak jako neposlanec protestovat (jedinou omluvou je mi snad to, že tisk byl tehdy v rukách bývalých komunistů a zveřejnit tam nekonformní článek nebylo snadné). Jediný hlas, který zazněl proti této fázi protikatolického honu, byl stárnoucí hlas pátera Josefa Zvěřiny, vězně a později chartisty, jemuž nebylo možné klást odpor.

Kauza církevního majetku

A pak se rozjela kauza církevního majetku. Na začátku to vypadalo zcela jednoduše: Církev dostane svůj majetek zpátky (v mezích možného), a protože nekatoličtí křesťané tvoří 10 % křesťanské populace, předá jim desetinu takto získaného majetku. Zákon se zastavil ve sněmovně národů o jeden slovenský hlas. Od té doby vyvíjel tisk snahu ukázat Církev jako subjekt bažící po majetku, zatímco odpůrci navrácení byli a jsou prezentováni jako obhájci celospolečenských zájmů. A tak to šlo jedno za druhým: voršilky, katedrála, Strahov Z dnešní perspektivy je zřejmé, že vlastně nejde o majetek jako takový, ale o nezávislost Církve, která mnohým polistopadovým politikům vadí stejně, jako vadila komunistickému režimu. Církev se svými nezávislými školami a sociálními institucemi totiž představuje alternativu k politickému vlivu státu.

Budou vás pronásledovat...

Za dvacet let od převratu se událo mnohé. Církev mnohé dokázala, leccos pokazila, ale v zásadě jsme svobodní: svobodní nejen ve srovnání s komunistickými časy, ale například i s časy habsburské monarchie. Neměli bychom si tedy zbytečně lámat hlavu nad ztrátou kreditu u těch, kdo nám nikdy žádnou důvěru nedali a ani dát nechtěli. Nežijeme v žádné výjimečné situaci, proticírkevní postoje mají dnes zelenou v celé západní civilizaci, nejen u nás. Je-li křesťanství nejpronásledovanějším náboženstvím na zemi, nemůžeme doufat v izolovanou evropskou idylu.

Ale i přese všechno budiž za těch dvacet let Bohu chvála, dík a čest.

Michaela Freiová