Království spravedlnosti, lásky a míru

Svátek Krista Krále byl ustaven poměrně pozdě v roce 1925. Tehdy byla již většina evropských králů smetena revolucí, válkou, vraždou nebo exilem; v zemích, kde byla monarchie zachována, má dnes povahu spíše symbolickou. Svátek Krista Krále naznačuje, že i když světské monarchie pomíjejí, zůstává zde ještě autorita Boží, od níž světská moc odvozuje své pravomoci. **

Církevní otcové považovali za klíč ke královské vládě moudrost. Důraz tedy kladli na úlohu intelektu při budování řádu. Alkuin z Yorku, rádce Karla Velikého, převzal od svatého Isidora ze Sevily myšlenku, že královská vláda má vlastně korigovat hříšnost člověka, jehož dispozice ke zlu se dá ovlivnit bázní. Západní křesťanství přišlo s myšlenkou o dvou mocích moci duchovní a moci sekulární. Ta první má klíče k nebeskému království, ta druhá meč smrti k potrestání zločinců. Nad obojí mocí stojí Bůh.

Co nám z toho všeho zbylo v dnešní době, kdy světská moc v Evropě získala demokratické formy? Někteří se domnívají, že nic, a jiní se dokonce snaží za svátek Krista krále téměř omlouvat.

Ale to, co pro nás tento svátek symbolizuje a co měl patrně na paměti Pius XI., když ho zaváděl, je právě důraz na omezenost světské moci, je to právě fakt, že světská, politická moc má zásadní limity, a tam, kde chce tyto limity rozšiřovat, ztrácí legitimitu. Legitimní světská moc, jež má trestat zlo, potřebuje z trvalé Boží autority čerpat kategorie, podle nichž společnost chápe, co to vlastně zlo je, v čem spočívá, a proč je ho třeba trestat.

Dnešní politická moc v Evropě má tendenci si tyto kategorie vytvářet sama: domnívá se, že může měnit objektivní mravní normy, ba měnit i samotnou stvořenou přirozenost člověka. A nemylme se: toto nebezpečí nevychází jen z Evropské unie; je přítomno i v myšlení zákonodárců jednotlivých států. Objevuje se tendence měnit demokratickou (mnohdy zmanipulovanou) volbou normy, jež měnit nelze prostě proto, že představují základní pojmy našeho chápání řádu.

Boží autorita také poskytuje referenční rovinu, k níž má světské právo a světská moc směřovat, má-li sloužit dobru. Jako křesťané víme, že tady na zemi nemůžeme vybudovat království Boží v jeho plnosti. Ale víme také, že je to království pravdy a života, království svatosti a milosti, království spravedlnosti, lásky a míru. K těmto hodnotám musí směřovat světský řád, má-li být legitimní a má-li právem uplatňovat mezi námi svou autoritu.

Michaela Freiová