Čas daný nám v Adventu

Otevřu Noviny, rozhlédnu se dokola po Reklamách a hle: Stáňa a Vláďa hrají vesele Škatulatabatulata, na Vánočních večírcích bank se od začátku Listopádu plká o tom, že se Santaklaus už přejedl a jak to udělat, aby Ježíšek vydělával, Hloupost s Vychytralostí se snoubí jedna radost, tak dost!** Šófar je Šófar, Vídeň je Vídeň, Svět je Svět, tak obracím v dlani poslední minci a hledám, co je na ní napsáno, abych věděl, kterému hladu Těla či Ducha ten večerní rohlík kupuju. Vozíčkář ani Berličkář neprojdou skulinou chodníku, dopravní značky už úží cestu, chodníky nejsou pro chodce. Že ne Velbloud, ale Lano neprojde uchem Jehly už vím, tak jak, safra, přežít?

Vím, nepřežijeme, umřeme, jak jsme nedávno znovu v Tanci Smrtí dostali naservírováno s Dušičkami. Skepse ze Sepse, ze Psot. Nechat sebou lomcovat Vztekem? Ne. Proč? Kolotání jak už u Komenského, otvírám Laby­rinth a znovu a znovu čtu úchvatnou kapitolu o sobě samém o ušmudlaném okénku tam někde nahoře, pod stropem, o polámaných křídlech i šprušlích Řebříků, znovu brečím radostí.

To dělá ten Příchod-Advent. První, Druhý, Třetí... Zpíváme v Rorátech přece Čtvero příští svědčí? Přichystat se, urovnat cesty, utišit hlavně strachy, to je Čas daný nám v Adventu. Jako Muzikant mám k těmhle důležitým věcem blíž než Theolog, protože Pána Boha nemusím nazývat, stačí vzývat, pozvat. Některým věcem na kloub tady dole nikdy nepřijdeme, to jen pouhá Víra (ovšem s Nadějí a Láskou) unese i tenhle Sisyfovský náklad Světa. Velká První Písmena malé střelné Modlitby zažloutlých zpěvníků upozorňují i nás na cosi ohromně důležitého: na Čas.

Muzika se svou pomíjivostí paradoxně (to se ke křesťanství docela hodí...) ukazuje ke všemu Věčnému. Je nejlepším ztvárněním Času, v Prostoru se mihne jen tam a v Echu tam a sem, hned zas utíká pryč.

Je universální Řečí, Řečištěm Obrazů (...a bez podobenství k nim nemluvil...), ta skutečná, živá Muzika, ne nahrávky. Ale přesto právě nahrávka může být milá, může sloužit, pomoci, ovšem jen s Nadějí a Láskou.

Je-li ještě nějaký Národ Čechů, pak jeho nejvlastnějším adventním hudebním výrazem jsou Roráty, starodávné zpěvy ve 14. století nadané Otcem Vlasti Karlem IV. (+29. 11.!), utrakvisty ve století 15. přeložené do češtiny, humanisty ve století 16. doplněné dalšími písněmi, manýristy v 17. doplněny kodifikovaným průvodem varhan, v 18. hýčkané, v 19. vytištěny pro kostelní lid dole a ve 20. skoro zapomenuty... Zpívat Roráty je návod, jakás Ariadny Nitička, kterou se můžeme vymotat k ušmudlanému okénku tam někde nahoře...

Michael Pospíšil