Plzeňský hřebíček do rakve. Zamyšlení nad úpadkem české vzdělanosti

Je ještě něco, čemu může člověk v této zemi věřit? Politikům nevěříme už dávno Kde jsou ty časy, kdy byli poslanci označováni jako přední mužové národa. To bylo ovšem za časů Palackého a Riegera **

Jenom Plzeň?

Něco jiného je úcta k titulům. Ta u nás přetrvávala poměrně dlouho. Pan inženýr, doktor či docent, to zní vždy lépe. Ale i s tím je po aféře na plzeňských právech amen. Najednou se ukazuje, že spousta otitulovaných přišla ke svým magistrům či doktorům během opravdu podivně krátké doby, třeba i pár měsíců. A že nad tím vším v Plzni bděl děkan Kindl, který nejenže rozdával tituly na potkání, ale také stíhal být zároveň ředitelem Ústavu státu a práva, vedoucím redaktorem časopisu Právník, chovatelem mývala a autorem mírně lechtivého románu Láska za časů StB. A přitom, buďme objektivní, stihl psát velmi kvalitní posudky třeba k věci církevních restitucí

Je to škoda. V plebejské společnosti, jakou je ta česká, není od věci, když existuje i něco jako přirozená autorita. Autorita, která se navíc odvozuje od vzdělání. Tomu je po Plzni konec. Ale měl tomu být konec i dříve.

Kauza plzeňských práv nebo pražské Vysoké školy finanční a správní je totiž jen špičkou ledovce. Tam to jen trochu víc přepískli. Ale nemysleme si, že se to v různé míře neděje jinde. A kromě toho nároky na studenty na řadě zvláště soukromých škol jsou tak nízké, že se dá říct, že tituly tam dostávají opravdu zadarmo. Tedy ne zadarmo, ale za 20, 30 či 40 tisíc korun ročně. To když si dají tu práci do školy chodit. Někdy to jde taky tak, že se titul dá najednou. Třeba bakalář za 60 tisíc. A ve škole se nemusíte ani ukázat

Kdo tady neumí česky?

Kde to berou trochu vážněji, do školy chodí. Ale ouha Sám učím vysokoškolské studenty, kteří nevědí, kdy byla založena Československá republika, kdo vedl bolševickou revoluci v Rusku nebo kdo byl Solženicin. Učím studenty, kteří ne­umí pořádně česky (gramatiku) a kteří vůbec nechápou, že se nemá opisovat celé seminární práce prostě kopírují z internetu. O tom, že by četli ještě knihy, si asi mohu nechat jen zdát. Každý absolvent klasického prvorepublikového gymnázia by strčil do kapsy celý ročník těchto polovzdělanců.

Jenže dnes se střední školy bojí přijít o žáky, na které dostávají peníze. A taky už nejsou v módě znalosti, disciplína a klasické vzdělání. Místo osnov dnes máme tzv. rámcové vzdělávací plány, které jsou nesrozumitelné učitelům i ředitelům škol. Inspektoři už nekontrolují znalosti, ale předávání tzv. klíčových kompetencí (jako příklad takové kompetence je třeba uváděno, aby žák v páté třídě věděl, že když dá babičce k narozeninám CD, tak by měla mít CD přehrávač). Důraz je kladen na tzv. horizontální témata, jako multikulturalismus, ekologie, gender a sexuální výchova na různý způsob. A vývojoví psychologové (kteří školí učitele) tvrdí takové perly, jako že student má vždycky pravdu (abychom nesnižovali ego studentů) a nemůže být klasifikován za úkol, který neudělal (jinými slovy, když se vykašle na domácí úkol, nemůže dostat pětku).

Vskutku ideální průpravaPak se není co divit, že na technických oborech, které se nedají okecat máme málo studentů, zato přetlak je na interkulturní komunikaci a genderových nebo environmentálních studiích. Expanze těchto oborů souvisí i se snahou navyšovat za každou cenu množství lidí s vysokoškolským titulem, k čemuž nás ostatně zavazují i z Bruselu. Soukromé školy pak do značné míry děkují za svou expanzi tlaku na to, aby každý úředník, policista či zdravotní sestra měl alespoň bakaláře, ačkoliv mohou svou práci dělat dobře i bez toho

Naprosté okno

Vzdělání bylo kdysi elitní záležitostí. Možná až příliš elitní. Ale alespoň mezi vzdělanci existovalo samozřejmé předivo společného kulturního základu, který měl ještě před pár desítkami let každý absolvent klasického gymnázia, ať pocházel ze Španělska, Norska, Čech nebo Rumunska. Dnes tento základ chybí. Antická literatura, židovsko-křesťanské duchovní dědictvíto vše jsou pro většinu dnešních studentů buď neznámá slova nebo zcela prázdné pojmy.

Vyrůstá generace lidí, kteří vůbec nechápou, že v životě je něco za něco. Že se nejdříve musím (dobře) učit, a pak teprve dostanu titul. Že nejdřív musím pracovat, a pak dostanu mzdu. Moc utěšující není, že tento trend je celoevropský. Peter Hahne, vystudovaný teolog a zástupce ředitele celostátní televize ZDF, vydal nedávno knihu Konec legrace s úderným podtitulem Německo na kolenou! A co my? Jeden citát stojí za přečtení: Z 2000 žadatelů na 60 míst u berlínské Volksbank v dubnu 2004 se jich na tuto práci hodilo jen 40 nedostatky ve výchově, ve všeobecném vzdělání, dokonce i v základních početních dovednostech, v psaní a čtení Naprosté okno při pokusu o rozhovor na témata, která jsou součástí všeobecného vzdělání nebo se vztahují k aktuálním událostem.

Zástupy polovzdělanců

Je smutné, že dvacet let po pádu komunismu by nejen absolvent klasického prvorepublikového gymnázia, ale obávám se i absolvent komunistického gymnázia, strčil do kapsy většinu českých vysokoškoláků, zvláště v oblasti humanitních věd (přírodních věd se dnešní šarlatánství z podstaty věci dotýká méně). Soukromé školy jsou často (ne vždy) chápány ne jako vzdělávací ústavy, kde si studenti připlácejí za kvalitu, ale jako místo, kde si koupí titul. Výsledkem jsou zástupy polovzdělanců, kteří nemají základní všeobecný přehled ani minimální znalost české gramatiky. Pokud s tím něco ne­uděláme, budeme mít malé množství výborně vzdělaných absolventů několika nejlepších gymnázií a pak zbytek národa, kde bude mít nějaký titul každý. Zatím se ale ani v nejmenším nezdá, že by s tím někdo něco dělat opravdu chtěl.

Matyáš Zrno