PRAVDA OSVOBOZUJE, BYŤ ZROVNA NEVÍTĚZÍ

Doba po pádu komunismu v naší zemi (k němuž fakticky nedošlo 17. listopadu, ale až v průběhu prosince 1989) může připadat zvláště starším lidem poměrně krátká. A přece je stejně dlouhá, jako bylo trvání tzv. první republiky. Do značné míry je tedy možné již hodnotit nejen události a charakter tohoto období, ale i jeho důsledky a dopady pro naši současnost.** Vždyť se během něj už vyměnila jedna generace, takže přinejmenším mladí lidé jsou poznamenáni spíše poměry postkomunistickými než těmi předchozími.

Měli bychom se proto již oprostit od zvyku svádět vše negativní kolem nás na komunismus a přestat se opájet představou, že v důsledku současné demokracie se musí lidé postupně, leč nutně zlepšit, byť to bude třeba dlouho trvat.

Strom poznáme po ovoci

Z hlediska čistě politického je současný systém bezpochyby lepší než ten minulý. Nemusíme se bát vězení za své náboženské aktivity nebo kritiku vlády a po stránce hmotné se máme jako celek tak dobře jako nikdy předtím. Jenomže způsob řízení státu, vnější svoboda ani hmotné statky nejsou cíle, ale jen určité prostředky, jež mají napomáhat dobru a štěstí všech lidí v nejširším smyslu. A tak bychom se měli ptát: Byly změny spojené s pádem komunismu podstatné, hluboké a ve svých důsledcích blahodárné?

K nalezení správné odpovědi na tuto zásadní otázku je třeba zamýšlet se nad naší současností. (Strom poznáme po ovoci.) A tak uvažujme: Jsou dnešní lidé třeba oproti 70. a 80. letům 20. století celkově šťastnější a lepší? Je dnes mezi nimi víc lásky, upřímnosti, poctivosti, nezištnosti? Je víc věrnosti v manželstvích a harmonie v rodinách? Mají Češi víc lásky a úcty ke svému národu a hrdosti na něj? Je mezi lidmi víc zájmu o křesťanství a sympatií k Církvi? Hledí dnes běžný člověk do budoucnosti s větší důvěrou a nadějí, nebo spíše s větším strachem?

Byl-li stav společnosti dříve přeci jen lepší (i při vší té bídě), vůbec to neznamená, že byl lepší také tehdejší politický režim. Politika je věc jedna, morálka společnosti druhá. Tyto skutečnosti se samozřejmě vzájemně ovlivňují, ale nejsou spolu svázány úplně těsně. Nepochybně i komunismus a zvláště on, mj. i poměrně dlouhou dobou svého trvání se podepsal na obecném duchovním, mravním a kulturním úpadku národa. Ale ani totalita nacistická, ani liberalismus kladoucí důraz na hmotný blahobyt, smyslové požitky, povrchně chápanou svobodu a prosazování sebe na úkor druhých nejsou mravně povznášející.

Pravda vás osvobodí

Máme hledat pravdu. Jen to je člověka důstojné. Jen pravdivý pohled na věci totiž vede také k nacházení správných cest k jejich zlepšování. Hledejme tedy pravdu také o poměrech kolem nás. K tomu je třeba vycházet spíše z toho, co sami vidíme kolem sebe, co slyšíme od běžných lidí, než z toho, co je nám předkládáno od těch, kdo se živí ovlivňováním veřejného mínění. Věřit bychom měli spíše lidem nezaujatým, než stoupencům a propagátorům určitých politických režimů a uspořádání.

Jen pravda nás může osvobodit, ne nějaké politické systémy a jejich mechanismy. Chceme-li ji nacházet, nesmíme se bát hledět jí do očí i tehdy, když není zrovna příjemná. Přitom ale vůbec nemusíme věšet hlavu. Právě vidění věcí nedobrých nás povzbuzuje k tomu, abychom nespoléhali na lidi a jejich výmysly, ale skládali svou naději do Boha. Pravá křesťanská naděje vede k radosti ze života i k odvaze dál hledat pravdu.

Vít Cigánek