Naše naděje je v Tom, který je

Novoroční přání Mons. Dominika Duky OP

Drazí čtenáři,

tak jako každý rok máme povinnost vyslovit novoroční přání. Většinově si přejeme šťastný nový rok a hlavně to zdravíčko! My křesťané ještě dodáme: a Boží požehnání. Nevím, zda je to přídavek, či zda opravdu věříme, že v onom požehnání je obsaženo vše, co bude dobré a užitečné k našemu životu zde i na věčnosti. Sdělovací prostředky nám však příliš dobrého nepřejí. Vše bude dražší, valí se na nás pandemie nejrůznějších chorob, budeme bez práce, správněji řečeno však pouze bez zaměstnání, náš intelekt a vůle budou zdeptány super-volebním rokem a my vlastně nevíme kudy kam. Snad by tedy stačilo přání, abychom to všechno s Božím požehnáním ve zdraví přežili.**

Jsa člověkem věkem pokročilým, mohu svůj život rozdělit do dvou kategorií či do dvojího období: v tom jednom se hovořilo vždy o úspěších, štěstí, blahobytu a vítězství na věčné časy. Nejprve tito hlasatelé štěstí skončili v pětačtyřicátém a podruhé v listopadu 1989. Jejich dobu mohl Václav Havel v novoročním projevu zhodnotit slovy: Naše země nevzkvétá a nachází se v hlubokém morálním úpadku. To druhé období, které také mělo dvě etapy, jednu krátkou poválečnou, která netrvala více než tři roky, a druhou část, kterou mohu prožívat ve svobodném státě a v Církvi, která se těší skutečné náboženské svobodě. Je to má radost, kterou mi nemůže vzít nikdo a nic, protože Bůh své Dary nikdy nebere zpět. O Jeho Dar se mohu připravit jenom já sám. A tak mě nový rok vede k pokornému vyznání, že mohlo by být lépe, kdybych i já byl opravdu lepší, kdybych s mnohem větší zodpovědností a skromností žil v oněch dvaceti letech svobody. Kdybych se méně bavil a více pracoval, kdybych méně kritizoval druhé a snažil se o opravdu dokonalé a včasné plnění úkolů. Kdybych měl více odvahy včas poukazovat na nedostatky a šlendrián, s kterým právě v situaci zneužívané svobody se tak často setkáváme ve svém životě.

Ale opravdu vážně: myslím, že všechna omezení, se kterými můžeme a musíme počítat, nejsou nepřekonatelná, protože máme onen darovaný prostor svobody, ve kterém rozumný, rozvážný a zodpovědný člověk může pracovat na nápravě. Před dvaceti lety jsme slyšeli slova o hluboké mravní krizi, příčině současné krize jak naznačil téměř rok před jejím vypuknutím Benedikt XVI. nejprve v novoročním projevu, a po té v projevu k mládeži v australském Sydney , která souvisí též s etikou ve finančním a ekonomickém světě, ale rovněž tak jsou to důsledky morálního rozvratu v rodině a ve společnosti.

Co tedy pro nás znamená nový rok 2010? Pro nás, především pro křesťany, je to opravdová výzva, ale i šance pro morální obnovu. Ne, to neznamená, že z kazatelen uděláme karatelny, jak říká Max Kašparů, ale vezmeme vážně i pravdivou kritiku protivníka, pana Ransdorfa, že my, křesťané, jsme příliš zvlažnělí.

Povzbuzením pro nás, pro všechny, nejenom pro věřící křesťany, ale pro celý národ, byla návštěva Svatého otce. Svatý otec nám ukázal, že naše naděje je v Tom, který Je. (Proto Jeruzalémská Bible nepřekládá Hospodin, ale ponechává Jahve = Ten, který Je.) Proto nám Svatý otec v době vypuknutí krize dal za vzor apoštola Pavla. Jeho slova, slova apoštola národů: Co ještě dodat? Je-li Bůh s námi, kdo bude proti nám! (Řím 8,31), jsou i naší nadějí v roce spásy L. P. 2010. Tedy rok 2010 je rokem záchrany, nikoli beznaděje!

Přeji nám všem požehnaný nový rok 2010.

Mons. Dominik Duka OP