Poznámka k týdnu - Opustil Bůh Haiti?

21.01.2010,

Proč? Haiti katolická země na ostrově Hispaniola, na kterém kdysi Kryštof Kolumbus založil první španělskou osadu, má předpoklady být pozemským rájem. Přesto patří k nejhůře fungujícím společnostem na světě. A teď se stala peklem, jako by ji nebe opustilo. Můžeme v tom najít nějaký smysl? Do jisté míry.** Na místních politických poměrech nic záhadného není, jsou logickým důsledkem krvavé historie, jež stále čeká na světlo na konci tunelu. A přírodní katastrofy se prostě čas od času dějí. Přesto je tato otázka kladena jak může dobrý Bůh dopouštět utrpení nevinných? Neměl pravdu Voltaire, který strašným lisabonským zemětřesením roku 1755 argumentoval proti Boží lásce?

Války, hlad a epidemie pronásledovaly lidstvo vždycky. Morální zlo jako stalinský hladomor na Ukrajině či holocaust je horší, ale pro věřícího může být existence lidského úmyslu jakousi úlevou je zřejmé, že Bůh není viníkem, pouze tomu nezabránil. A úvaha pokračuje takto: Není zlý, snad je jenom slabý. Zasáhl by, kdyby měl tu moc. Avšak co s přírodní katastrofou, za kterou nikdo nemůže? Seslal ji Bůh? Podle deistů, jako byl Voltaire, je pro Boha utrpení lidských červů bezvýznamné. Vždyť nepomohl ani svým věrným kde byl, když šelmy trhaly křesťanské děti v Koloseu?

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

Odpověď vyžaduje pokoru. Víme, že Bůh zlo nechce a že jednou skončí. Víme, že všechny události mají smysl. A víme, že jej často bude možné pochopit až na věčnosti. Kdyby lidé nežili věčně, mělo by utrpení převahu. Každý zemře a skoro každý v bolestech. Trápení starého člověka, který poslední měsíce svého života marně čeká návštěvu svých dětí, nemusí být v souhrnu menší než utrpení zavaleného v sutinách, který několik dní umírá žízní. Ale lidé věčně žijí. Pozemský život může být bolestným porodem k věčné radosti, která trvá stále a stále a stále. Ano, je to tajemství. Bůh nám do něj dal nahlédnout, když se sám vystavil utrpení na kříži. Když v Boží přítomnosti rozjímáme o vlastním životě, můžeme s časovým odstupem odhalit smysl většiny událostí, které přinesly utrpení nám, přijmout je a s kněžskou duší obětovat Bohu. Ale na tomto světě nemáme moc pochopit utrpení jiných.

Někdy je však můžeme zmírnit. Nenechejme tyto příležitosti uplynout. Věnujme vdovin haléř spolehlivé pomáhající organizaci, rychle a bez řečí. A buďme zastánci trpících před Bohem, nesme je ve svých modlitbách, buďme s nimi, jako je s nimi Pán. Jednoho dne všechno pochopíme. Modlitba za lidi na druhém konci světa možná nakonec zachrání nás samotné.

David Petrla

Další články

Jak se dělá schizma

03.08.2026, RC Monitor 14/2026

Tradicionalistické Kněžské bratrstvo sv. Pia X. (FSSPX), poněkud hanlivě označované jako „lefebvristé“, zopakovalo 1. července 2026 svou někdejší historii. Tak jako zakladatel bratrstva arcibiskup Lefebvre vysvětil roku 1988 čtyři biskupy bez papežského pověření, uchýlilo se k obdobnému kroku i současné vedení bratrstva. Podle novelizovaných církevních trestních norem se jedná o spáchání deliktu popsaného skutkovou podstatou kánonu 1387 Kodexu kanonického práva: „Biskup, který bez papežského pověření vysvětí někoho na biskupa, a rovněž ten, kdo od něho přijímá biskupské svěcení, upadají do samočinné exkomunikace vyhrazené Apoštolskému stolci.“

Naděje uprostřed únavy

27.07.2026, RC Monitor 14/2026

Zdá se, jako by se únava stala jedním z nejvýraznějších znamení naší doby. Stačí sledovat dění kolem nás. Války, nejistota, napětí mezi lidmi, osamělost, ekonomické starosti i množství protichůdných názorů mohou snadno vyvolat dojem, že se svět ubírá směrem, který nedokážeme ovlivnit. Největším nebezpečím přitom není strach, ale pomalá ztráta naděje.

Celibát - boj o srdce, které patří všem

13.07.2026, RC Monitor 13/2026

V dnešní civilizaci, nasycené hédonismem, relativismem a epidemií sociálních sítí či pornografie, která degraduje ženy na pouhé objekty, je celibát kněze prorockým znamením. Pro mě celibát neznamená prázdnotu, ale naplnění duchovního otcovství, které vyvěrá z mého kněžského svěcení. Bůh mě nepovolal k tomu, aby nechal mé srdce zkamenět. Nepatřím k těm, o kterých básník Charles Péguy napsal: „Myslí si, že milují Boha, protože nemilují nikoho.“ Naopak. Celibát není jen statickým darem, ale především pokladem mého života, který musím vědomě bránit. „Neuveď nás v pokušení,“ se v modlitbě Otčenáš jistě každý den modlíte i vy. Pro mě to znamená spolupracovat s Bohem a bděle se stavět pokušením, abych dokázal milovat čistou a univerzální láskou.

načíst další

Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky

Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.