Nemoc a smrt jako úkol

10.02.2010,

Budeme slavit Den nemocných. A i když nám řada zbožných tiskovin opět přinese vyprávění na téma pomodlil (jsem) se a uzdravil (jsem) se, nemůžeme se vyhnout tématu umírání a smrti. Boží vůle je pro nás tajemstvím, jemuž nikdy nemůžeme porozumět. Zatímco někomu je dopřáno se po modlitbě uzdravit, jiným (a patrně většině) je souzeno na fatální nemoc zemřít, i když se za nás modlila celá rodina, společenství, přátelé**

Téma umírání se v posledních letech dostává do nového světla. Nabízí se totiž možnost, patrně brzy zákonem zajištěná, bolesti a ponížení cesty ke smrti si ušetřit: tuto cestu zkrátit a podržet ji ve vlastních rukou, tak jako se to od nás očekává při jiných příležitostech. Je to svůdné. Sama jsem držela v rukou balení Vesparaxu, přímo lákající k bezbolestné smrti: krabička vesele červeno-modrá, text útěšný: Dopřejte si nyní dobrý oběd, půl lahve vína, a po požití Vesparaxu během dvou až tří hodin tiše zemřete, bez úzkosti a trápení.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

Komu by se to nelíbilo? Těší se snad někdo z nás na bezmocnost, popletenost, inkontinenci a duševní zmatek? Kdo z nás by si to raději neušetřil? I když se píše o tom, že se po uzákonění eutanazie budou pacienti bát smrti z rukou lékaře, mnozí by ji uvítali. Je to kratší, jednodušší, příjemnější.

Ale tak jako život sám, i smrt je pro nás úkolem. Nepřijmeme-li ji se vší její bolestí a ponížením, přispějeme k zásadní změně. Bude-li definováno, v jaké situaci máme právo rychle, umělou cestou zemřít, bude také nutně definováno, kdy má člověk povinnost zemřít. A ta se bude vztahovat na stále větší okruh lidí: na tělesně a duševně postižené, na přestárlé, na trpící.

Přijmeme-li umírání statečně i s jeho neblahými průvodními jevy, staneme se obránci právě té hranice, jež brání státu a jeho politice v konečném rozhodování o osudu člověka. Přijmeme-li bídu umírání a smrti se vším, co přináší, budeme chránit životy těch, kdo zemřít nechtějí, kdo považují svůj život za dostatečně cenný, i když je zatížen vadami a nedostatky. Svým umíráním budeme bojovat právě za ně.

V naší zemi si stát osobuje právo rozhodovat o životě nebo smrti nenarozených dětí: je-li jejich život ohrožen nemocí nebo postižením, má být ukončen. Ale my, staří a nemocní, máme možnost se proti tomuto trendu postavit právě tím, že budeme bránit své právo na život, i když nás už unavuje a trápí. Protože i postižený, nemocný život je stále úkolem, jakkoli je pro nás těžký.

Michaela Freiová

Další články

Jak se dělá schizma

03.08.2026, RC Monitor 14/2026

Tradicionalistické Kněžské bratrstvo sv. Pia X. (FSSPX), poněkud hanlivě označované jako „lefebvristé“, zopakovalo 1. července 2026 svou někdejší historii. Tak jako zakladatel bratrstva arcibiskup Lefebvre vysvětil roku 1988 čtyři biskupy bez papežského pověření, uchýlilo se k obdobnému kroku i současné vedení bratrstva. Podle novelizovaných církevních trestních norem se jedná o spáchání deliktu popsaného skutkovou podstatou kánonu 1387 Kodexu kanonického práva: „Biskup, který bez papežského pověření vysvětí někoho na biskupa, a rovněž ten, kdo od něho přijímá biskupské svěcení, upadají do samočinné exkomunikace vyhrazené Apoštolskému stolci.“

Naděje uprostřed únavy

27.07.2026, RC Monitor 14/2026

Zdá se, jako by se únava stala jedním z nejvýraznějších znamení naší doby. Stačí sledovat dění kolem nás. Války, nejistota, napětí mezi lidmi, osamělost, ekonomické starosti i množství protichůdných názorů mohou snadno vyvolat dojem, že se svět ubírá směrem, který nedokážeme ovlivnit. Největším nebezpečím přitom není strach, ale pomalá ztráta naděje.

Celibát - boj o srdce, které patří všem

13.07.2026, RC Monitor 13/2026

V dnešní civilizaci, nasycené hédonismem, relativismem a epidemií sociálních sítí či pornografie, která degraduje ženy na pouhé objekty, je celibát kněze prorockým znamením. Pro mě celibát neznamená prázdnotu, ale naplnění duchovního otcovství, které vyvěrá z mého kněžského svěcení. Bůh mě nepovolal k tomu, aby nechal mé srdce zkamenět. Nepatřím k těm, o kterých básník Charles Péguy napsal: „Myslí si, že milují Boha, protože nemilují nikoho.“ Naopak. Celibát není jen statickým darem, ale především pokladem mého života, který musím vědomě bránit. „Neuveď nás v pokušení,“ se v modlitbě Otčenáš jistě každý den modlíte i vy. Pro mě to znamená spolupracovat s Bohem a bděle se stavět pokušením, abych dokázal milovat čistou a univerzální láskou.

načíst další

Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky

Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.