Nemoc a smrt jako úkol

Budeme slavit Den nemocných. A i když nám řada zbožných tiskovin opět přinese vyprávění na téma pomodlil (jsem) se a uzdravil (jsem) se, nemůžeme se vyhnout tématu umírání a smrti. Boží vůle je pro nás tajemstvím, jemuž nikdy nemůžeme porozumět. Zatímco někomu je dopřáno se po modlitbě uzdravit, jiným (a patrně většině) je souzeno na fatální nemoc zemřít, i když se za nás modlila celá rodina, společenství, přátelé**

Téma umírání se v posledních letech dostává do nového světla. Nabízí se totiž možnost, patrně brzy zákonem zajištěná, bolesti a ponížení cesty ke smrti si ušetřit: tuto cestu zkrátit a podržet ji ve vlastních rukou, tak jako se to od nás očekává při jiných příležitostech. Je to svůdné. Sama jsem držela v rukou balení Vesparaxu, přímo lákající k bezbolestné smrti: krabička vesele červeno-modrá, text útěšný: Dopřejte si nyní dobrý oběd, půl lahve vína, a po požití Vesparaxu během dvou až tří hodin tiše zemřete, bez úzkosti a trápení.

Komu by se to nelíbilo? Těší se snad někdo z nás na bezmocnost, popletenost, inkontinenci a duševní zmatek? Kdo z nás by si to raději neušetřil? I když se píše o tom, že se po uzákonění eutanazie budou pacienti bát smrti z rukou lékaře, mnozí by ji uvítali. Je to kratší, jednodušší, příjemnější.

Ale tak jako život sám, i smrt je pro nás úkolem. Nepřijmeme-li ji se vší její bolestí a ponížením, přispějeme k zásadní změně. Bude-li definováno, v jaké si­tuaci máme právo rychle, umělou cestou zemřít, bude také nutně definováno, kdy má člověk povinnost zemřít. A ta se bude vztahovat na stále větší okruh lidí: na tělesně a duševně postižené, na přestárlé, na trpící.

Přijmeme-li umírání statečně i s jeho neblahými průvodními jevy, staneme se obránci právě té hranice, jež brání státu a jeho politice v konečném rozhodování o osudu člověka. Přijmeme-li bídu umírání a smrti se vším, co přináší, budeme chránit životy těch, kdo zemřít nechtějí, kdo považují svůj život za dostatečně cenný, i když je zatížen vadami a nedostatky. Svým umíráním budeme bojovat právě za ně.

V naší zemi si stát osobuje právo rozhodovat o životě nebo smrti nenarozených dětí: je-li jejich život ohrožen nemocí nebo postižením, má být ukončen. Ale my, staří a nemocní, máme možnost se proti tomuto trendu postavit právě tím, že budeme bránit své právo na život, i když nás už unavuje a trápí. Protože i postižený, nemocný život je stále úkolem, jakkoli je pro nás těžký.

Michaela Freiová