Roztrhněte svá srdce, ne roucha

Svatopostní doba. Církev si sype hlavu popelem a následuje svého Pána na poušť. Obraťte se ke mně celým svým srdcem v postu, pláči a bědování (Jl 2,12).

Proč všechno to odpírání a umrtvování? Není život už tak dost plný trápení? Proč si ještě dobrovolně nakládat další? Nemá být smyslem lidského snažení a pokroku spíše odstraňování bolesti a utrpení?** Dnes, kdy se člověk emancipoval, kdy se jeho důstojnost a kvalita jeho života staly centrem všeho, zdá se být půst zpozdilý, ba přímo nelidský. Ovšem ví dnešní člověk, kdo je člověk a co je život?

Roztrhněte však svá srdce a ne roucha... (Jl 2,13). Nesmyslné sebetrýznění je opravdu nelidské a obrací se proti stvoření. Pravý půst však není formálním trháním rouch, nenávistným drásáním lidskosti. Vychází ze srdce roztrženého láskou; láskou, která zakusila Lásku.

Kristus na poušti, to je Bůh, který se z lásky stal člověkem, aby se člověk mohl stát Bohem. A Církev odchází na poušť, aby se zbavila všeho, co jí brání být se svým Milovaným, a aby mu podala důkaz své lásky. Milující nemůže jinak.

Boží láska až k smrti, ta nám ukazuje, kdo je člověk a co je život. Jaká je skutečná, vlastně až neskutečně, nepředstavitelně veliká důstojnost a hodnota člověka.

Pravdivý půst, půst motivovaný láskou, neubíjí, neponižuje. Pravdivý půst povyšuje člověka vede jej k Bohu, kde je jeho místo. Roztrhněte však svá srdce a ne roucha, a tak se vraťte k Pánu, svému Bohu (Jl 2,13).

Dagmar Kopecká