Pohled z Říma Neúspěšné tažení Gordona Browna

Tak tohle by nevymyslel ani Dan Brown. Je úterý 26. ledna. Do Vatikánu přijíždí britský ministr pro mezinárodní rozvoj. Ještě téhož dne se na první stránce Osservatore Romano objevuje jeho článek, ve kterém pochlebovačně vynáší do nebes činnost Církve v oblasti rozvoje a humanitární pomoci. Slova pochlebující, jakkoliv pravdivá, leč neočekávaná. Ve Vatikánu proběhne řada setkání na nejvyšší úrovni. A krásnými sliby se nešetří. Velká Británie oceňuje činnost katolické církve v oblasti rozvoje, chce ji podporovat, vynasnaží se, aby Církev dostávala prostředky odpovídající její službě nejchudším. Chceme Církvi pomáhat prohlašuje v rozhovoru pro Vatikánský rozhlas.

Douglas Alexander není jediným britským hostem ve Vatikánu. Jen o den ho předběhli biskupové Anglie a Walesu, na návštěvě ad limina. Také oni mají setkání na nejvyšší úrovni. Nejdřív jednotlivě a posléze s celou skupinou se scházejí s papežem a ten pro ně připravuje proslov adresovaný zpravidla celé místní církvi.

Kontext návštěvy je tentokrát neběžný. V Londýně se rozhoduje o budoucnosti místní církve. Britská vláda totiž přišla s šíleným nápadem nuceně modernizovat katolickou církev. Parlament zvažuje formulace zákona o rovnosti. **Podle Gordona Browna by se měl týkat i vnitřních záležitostí Církve, způsobu vybírání jejích zaměstnanců a duchovních. Církev by tak nemohla odmítnout duchovní stav ženě, ženatému muži, homosexuálovi apod. Totéž by platilo pro katolické školy, nemocnice a charitativní instituce. Od jejich zaměstnanců, ale dokonce ani od jejich vedoucích by nebylo možné požadovat katolickou víru či mravní bezúhonnost. Za porušení takového zákona by biskupům hrozily peněžité tresty, konfiskace majetku, nebo dokonce vězení. Zní to absurdně, ale v listopadu právě tento zákon přijala dolní komora parlamentu.

V pondělí 25. ledna, tedy v den příjezdu biskupů do Vatikánu a den před příjedem ministra Alexandra, sněmovna lordů zákon upravuje a církve z něho vylučuje. Vláda nicméně ještě může úpravu odmítnout v nižší komoře parlamentu. Pokud by se tam ovšem rozhořela velká diskuse, pokud by Církev začala zvonit na poplach, labouristé by nemuseli schvalování zákona stihnout. Navíc by rozpoutali válku s katolickým a částečně i anglikánským elektorátem krátce před volbami. Vláda tedy pro jistotu vyčkává, ví, že za pár dní papež promluví k anglickým biskupům, snaží se uklidňovat emoce. Do Vatikánu přijíždí ministr Alexander. Pochlebování a sliby.

V pondělí 1. února papež mluví k biskupům, a to s takovým důrazem, že se jeho slova ihned rozletí i nad Temží. Benedikt jednoznačně odsuzuje útok na náboženskou svobodu v podobě nového zákona, vybízí biskupy k mobilizaci a k boji za svobodu a práva věřících.

Mise britského ministra se nezdařila. Papež zvolil cestu konfrontace. Ještě toho dne britská vláda rezignuje na prosazování zákona v jeho prvním návrhu. Bitva je u konce.

Zůstává nicméně otázka, o co jde Gordonu Brownovi?! Nemyslím si, že by byl klasickým nepřítelem Církve. Jedním z jeho nejbližších přátel je přece Tony Blair, nedávný konvertita ke katolicismu. Oba katolickou církev respektují a upřímně si váží jejího nasazení pro chudé, pro rozvoj apod. Mají také silnou podporu anglické hierarchie. Katolickým Blairům, stejně jako nekatolickým labouristům ovšem vadí zastaralé názory Církve na téma homosexuality, prezervativů nebo kněžství žen. Nejednou o tom mluvili bez obalu. Odtud se tedy bere ona zvláštní představa jejich poslání vůči Církvi, stejně jako nevydařené křížové tažení posledních dní.

Krzystof Bronk