Arthur Schopenhauer: Muž, který nepoznal lásku

Říká se, že filosofie vznikla z úžasu. Zrodila se v momentě, kdy se ukázalo, že existuje rozdíl mezi zdáním a skutečností. Věci nejsou takové, jaké se nám zdají být. Filosofovat znamená mít odvahu překročit práh každodenní zkušenosti, jaká se zdá být, a dojít ke skutečnosti, jaká je.

Myslitelé antiky, judaismu i křesťanské éry byli zajedno v tom, že skutečnost je ve své podstatě dobrá. To, že se moderní filosofie v mnoha ohledech od středověkého myšlení oprostila, neznamená, že by rezignovala na tento hluboce zakořeněný princip konečného dobra skutečnosti. Otec moderní filosofie René Descartes i o dvě století později Georg Hegel věřili, že cokoli existuje na opačné straně dveří, je v souladu s dobrem i s touhou lidské mysli. Avšak Schopenhauer došel k přesvědčení, že to byl on, kdo jako jediný beze strachu otevřel ony úzké dveře pravdivé skutečnosti a spatřil děsivý obraz, který neviděl nikdo před ním.**

Smutný začátek

Arthur Schopenhauer se narodil v roce 1788 v rodině gdaňského velkoobchodníka. Když mu bylo pět let, přesídlil otec do Hamburku. V šetnácti letech vstoupil na přání svého otce do učení u hamburského obchodníka. Později se věnoval studiu filosofie. Dva roky studoval v Göttingenu, pak stejně dlouho v Berlíně. Roku 1813 promoval prací O čtverém kořeni věty o dostatečném důvodu. Následnující čtyři léta žil v Drážďanech, kde napsal spisy O vidění a barvách (1816) a pak i své hlavní dílo Svět jako vůle a představa (1819).

Roku 1829 se usadil v Berlíně a ohlásil své přednášky tak, aby časově kolidovaly s přednáškami slavného Hegela a myslel si, že posluchači přejdou k němu. Stal se ale pravý opak a Schopenhauer se stáhl do ústraní. Dalších deset let strávil v Itálii a Drážďanech. Jeho dílo zůstalo dvě desetiletí bez povšimnutí, nakladatel mu oznámil, že větší část prvního vydání prodal jako starý papír. Když se v roce 1831 vrátil zpět do Berlína, vypukla cholera, a proto přesídlil do Frankfurtu nad Mohanem, kde setrval až do své smrti roku 1860.

Život je boj

Základ filosofie Arthura Schopenhauera lze vysvětlit jako vzájemné provázání tří pojmů: vůle, soupeření a utrpení. Pojem vůle však chápe zcela odlišně od běžného chápání vůle jako svobodného aktu myslící bytosti. Schopenhauerova vůle se projevuje jako prapůvodní nutkání plodit život. Avšak, jelikož se vůle projevuje bez jakýchkoli zákonitostí a principů (které středověcí filosofové chápali jako Prozřetelnost), nastává zákonitě svár a soupeření. Jelikož každý jedinec usiluje o přežití, pokračování své existence, svět je jedním velkým bojištěm. Krutý, bezcílný konflikt nevyhnutelně plodí mnoho utrpení. Vůle, divoká, nahá, bezbožná, je základem skutečnosti nehostinné a v rozporu s poznáním člověka.

A je to člověk, kdo toto utrpení prožívá nejvíce v duchu prastarého rčení člověk člověku vlkem. Utrpení života mohou vzrůst natolik, tvrdí, že smrt, které jsme se až doposud nade vše děsili, se stane předmětem vášnivé touhy a krátkost života je jeho největší předností. Měli bychom na každého člověka pohlížet především jako na bytost existující v důsledku vlastního provinění; život je trestem za zločin zrození, píše.

Abychom mohli Schopenhauerovi lépe rozumět, je třeba si uvědomit, že jeho filosofické teze jsou téměř zrcadlem jeho pochmurného životního příběhu. Jeho rodiče žili v manželství bez lásky. Heinrichu Schopenhauerovi bylo třicet osm, když se oženil s devatenáctiletou Johannou Trosienerovou ta se vdávala v době, kdy byla nešťastně zamilovaná do jiného muže. Po třech letech manželství se narodil jediný syn Arthur. Když mu bylo deset let, otec spadl do kanálu a utopil se; šlo velmi pravděpodobně o sebevraždu. Babička z otcovy strany trpěla šílenstvím a choroba zřejmě byla dědičná. Po manželově smrti se Johanna svobodně oddávala lásce, jak popsal situaci sám velký filosof. Když vystřídala několik vztahů, vdala se za muže o dvacet let mladšího. Arthur mladíka, který měl být jeho otčímem, z duše nenáviděl a Johanna synovi nenávist oplácela nezájmem, kritikou, ponižováním. Když Goethe řekl Johanně, že její syn se jednou stane slavným, odpověděla lakonicky, že nikdy neslyšela o dvou geniálních lidech v jedné rodině (měla na mysli sebe s ohledem na své literární ambice). Hádky byly stále častější a jednou matka prohodila syna schodištěm; po tomto incidentu se již neviděli posledních čtyřiadvacet let matčina života.

Jak trefně napsal publicista Will Durant, autor bestsellerů Příběh filosofie a Příběh civilizace, člověk, který nepoznal mateřskou lásku, ba co hůř, zakusil matčinu nenávist, nemá důvod být uchvácený světem. Nietzsche, který Schopenhauera velmi obdivoval, o něm píše: Byl zcela sám, bez jediného přítele. A mezi jedním a nikým dalším leží nekonečno. Tato poznámka však není přesná. Schopenhauer přece jen měl přítele pudla, kterému říkal Atma podle brahmánského termínu označujícího nejvnitřnější já jedince, překládaného do češtiny jako nadduše, duše světa apod. Sousedé a akademičtí souputníci však psovi neřekli jinak než mladý Schopenhauer.

Na osobním životě génia vskutku není nic pozitivního: nejenže byl uzavřený, podivínský samotář, ale byl i mimořádně domýšlivý a s lidmi zejména s akademiky jednal velmi odměřeně a s despektem. V mládí vyhledával sexuální požitky, později se jeho chtíč transformoval do touhy po slávě. Arthur Schopenhauer byl velmi bojácný a podezřívavý své dýmky zamykal, snad aby ho někdo neotrávil, nevěřil holiči, že ho nepodřeže, dokonce spal s nabitými zbraněmi na nočním stolku. Psychiatr Karl Stern píše: Schopenhauer umíral v podivínské sebeizolaci zahořklý starý mládenec naplněný nenávistí a předsudky (nenávist k ženám a antisemitismus jsou jen jedněmi ze stovek dalších).

Dračí setba

Jestliže René Descartes oddělil hmotu a ducha a snažil se je opět dualisticky spojit, Schopenhauerův dualismus staví do protikladu ducha a život s tím, že tento život vládne duchu. Pohrdal životem jako trpným nástrojem vše zaplavující vůle. Z hlediska dějin se jedná o rehabilitaci manichejského bludu: nenávist ke všemu, co pochází z těla; tedy, vcelku logicky, je třeba vytrhnout i s kořeny křesťanství, založené na Vtělení Krista. Jestliže život, který Schopenhauer ztotožňuje se světem a s přírodou, je ve svém jádru krutý, nemůže existovat Matka Boží, která by dala život Spasiteli. Mateřství, protože je hluboce zakotveno v hmotě, materii, nemůže utéci z moci vše ovládající vůle. Schopenhauerův extrémní dualismus přímo vede k degradaci role ženy. Pohlaví odděluje stejným způsobem, jako život a ducha. Ve své Eseji o ženách se vysmívá ženskému půvabu a pohrdá jakýmikoli schopnostmi a zájmy žen. Je proto více než ironické, že jeho koncepty včetně řady myšlenek o sexualitě a o lásce převzaly radikální feministky.

Je pozoruhodné, nakolik Arthur Schopenhauer, neúspěšný jako akademik, spisovatel a zejména v osobním životě, ovlivnil a ovlivňuje myšlení dvou století následujících po vydání jeho hlavního spisu. Schopenhauerův koncept slepé vůle nalezl mnoho následovníků: Nietzsche jej transformoval do podoby vůle k moci, pro Freuda to bylo libido, jeho žák Wilhelm Reich ji chápe jako iracionální jádro sexuálního chtíče. Jean-Paul Sartre ji nachází všude a prožívá ji jako nevolnost, Simone de Beauvoir je zhnusena tím, jak tato vůle biologicky dusí ženu a činí ji snadnou kořistí, soudobá feministka Elisabeth Badinter se snaží utéct před její nesnesitelností k absolutizovanému Egu.

Svoboda jako dravý živel?

Schopenhauer nevěřil, že za hranicí vnímané skutečnosti je inteligentní, dobrotivý Bůh. Vše, co existuje, bylo pro něj výsledkem náhody. Tento mylný a s rozvojem fyziky stále více vyvratitelný předpoklad převzali i jeho následovníci. Zřejmě největším omylem, který vyplynul z učení Arthura Schopenhauera a nesmírně ovlivnil filosofii, společnost i kulturu, je to, že jeho nesprávné oddělení instinktivních sil života od jakýchkoli racionálních struktur a zákonitostí přineslo svobodu. Svoboda bez pravidel však nutně plodí zlo.

Životní síly, včetně sexuálního pudu, musí být integrovány do celkového kontextu osobnosti, jedině tak může být svoboda naplněna. Pravou kulturu lze budovat jen tehdy, pokud rozum a svobodná, ukázněná vůle oduševňují život. Svoboda spočívá v naplnění smyslu, ne v oddělení od smyslu. Takové naplnění předpokládá zdroj pravdy, který je u Vtěleného Boha.

Josef Mudra

(mezititulky redakce)

Seriál vzniká podle knihy Donald De Marco Benjamin Wiker: The Architects of the Culture of Death. Ignatius Press, San Francisco 2004,

ISBN 1-58617-016-3, 410 stran.