Charles Darwin (I.): Zrození legendy o geniálním vědci

Charles Darwin se narodil roku 1809 poblíž anglického Shrewsbury do světa bohatství a všech s ním spojených privilegií; a toto bohatství, které později významně rozmnožil díky své usilovné spořivosti, mu dovolilo stát se jedním z nejvlivnějších myslitelů v dějinách, člověkem, kterému se přičítá zformulování teorie evoluce.**

Darwinovi rodiče

Jeho otec Robert Darwin byl volnomyšlenkář, syn uznávaného básníka, volnomyšlenkářského lékaře, buřiče a bohéma Erasma Darwina. Matka Susannah byla dcerou slavného a zámožného Jossiaha Wedgwooda, výrobce porcelánu a unitáře, odpadlíka od anglikánství.

Ve stínu Francouzské revoluce, která začala přesně před dvaceti lety, byli volnomyšlenkáři, odpadlíci od anglikánské církve (kteří si říkali Nesouhlasící) a zastánci širší demokracie považováni za podezřelé, a proto se Robert a Susannah rozhodli nechat Charlese pokřtít v anglikánském kostele. Přesto zůstala Susannah věrná rodinnému unitářství a vodila Charlese každou neděli do unitářských modliteben. Zemřela, když mu bylo pouhých osm let, a roli matky v péči o chlapce převzaly jeho sestry.

Dětství a mládí

Od nejútlejšího věku byl Charles zaníceným sběratelem všelijakých přírodních exemplářů a raději trávil hodiny ve své provizorní laboratoři v kůlně, než aby studoval latinské a řecké klasiky, považované za součást vzdělání dětí z jeho sociálních poměrů. Rovněž miloval lov. Proto nepřekvapí, že jeho školní prospěch nebyl nikterak slavný. Nezajímáš se o nic jiného než střílení, psy a chytání krys, hřímal na něj jeho přehnaně kritický otec, a budeš ostudou svou i celé naší rodiny. Terapií, kterou otec vymyslel, bylo dovést Charlese k tomu, aby se stal jako otec a děd lékařem a když mu bylo šestnáct, Charles začal chodit se svým otcem Robertem na pochůzky za pacienty.

Studium medicíny

Mladý Darwin byl roku 1825 spolu se svým starším bratrem Erasmem poslán na studia medicíny do Edinburku, kde mohli studovat i Nesouhlasící; ti by se nedostali na slavnější učiliště v Oxfordu a Cambrigde, kde by se museli slavnostně přihlásit k Devětatřiceti článkům ang­likánské církve. V Edinburku se Charles zapojil do politického hnutí whigů, liberálního křídla anglické politiky prosazujícího náboženskou svobodu, rozšíření volebního práva a zrušení otroctví. Studia medicíny se mu však příliš nedařila, též protože nesnášel pohled na nemocné a zejména se mu dělalo zle jen při pomyšlení na operaci. Po čase se seznámil s významným mykologem své doby Robertem Grantem, který byl zastáncem evoluce, neboli transmutace, jak se tehdy tato teorie Jean-Baptist Lamarcka nazývala. Ve druhém roce studií se Darwin aktivně zapojil do činnosti studentských přírodovědeckých společností, zejména Plinian Society.

Studium teologie

Jak se dalo očekávat, Robert Darwin nebyl zrovna nadšený studijními výsledky svého syna a ač sám bezvěrec, přesvědčil Charlese, aby studoval v cambridgeské Christ’s College teologii a připravil se na dráhu duchovního anglikánské církve. To byla totiž běžná cesta, po které se vydávali synové z bohatých rodin, kteří nevynikali zvláštními schopnostmi. Po venkovském duchovním se tehdy požadovalo minimum věroučné přesnosti a měl navíc velmi mnoho volného času, což se dalo skloubit s Charlesovými přírodovědnými zájmy. Na Cambridgi byl Charles uchvácen studií od Williama Paley Důkazy křesťanství, textem, který předkládá (a dokládá) postulát Božího záměru v přírodě. Přesto po asi deseti letech Charles Darwin tyto argumenty zcela popírá a snaží se je vyvrátit, stejně jako vykořenit ze svých myšlenek jakékoli zmínky o Bohu. I přes nevalný zájem o teologii získává Darwin roku 1831 bakalářský titul, ale jeho nadšení pro přírodní vědy, zejména botaniku a geologii, vrcholí.

Plavba na lodi Beagle

Mezníkem v životě Charlese Darwina se stává nabídka, aby jako přírodovědec doprovázel kapitána Roberta FitzRoye při výzkumu jihoamerických břehů. Po několikerém odložení vyplouvá v prosinci 1831 proslulá loď Beagle. Darwin nachází obrovské fosilie vyhynulých druhů; poznává přírodní národy, které považuje za sotva odlišné šelmám; čte a přijímá argumenty Charlese Leylla, že geo­logické průzkumy hovoří pro stáří světa v řádu aspoň milionů let, což kontrastovalo s biblickým pohledem a přijímá názor svého někdejšího učitele Roberta Granta o postupném vývoji druhů. Když se v říjnu 1836 po pěti letech na cestách vrací domů, je z něj úplně jiný člověk.

Darwin si velmi brzy získal gloriolu nadějného vědce. Přestože mu nebylo ještě ani třicet, jeho jméno se stalo všeobecně známým. Plnil sbírky anglických muzeí bednami fosilií a krabicemi preparovaného hmyzu i obratlovců.

Dvojí intelektuální život

V této situaci je třeba pochopit, že si Darwin nemohl dovolit naplno vyslovit názory, které zastával. Uznávaní přírodovědci jeho doby evoluci vzhledem k chybějícím důkazům odmítali a tato teorie (kterou Darwin nevytvořil, ale jen přebral, jak ukážeme dále) byla spíše než vědou ideologií ateistů a radikálních liberálů. Z tohoto důvodu lze hovořit o dvojím intelektuálním životě Charlese Darwina: v soukromí horlivě pracoval na rozvoji evoluční teorie, na veřejnosti zatím zastával většinové postoje. Přijmeme-li tento úhel pohledu, zjistíme, že mnohé, co někteří autoři považují za překroucení či zneužití Darwinových myšlenek, bylo v nejlepším souladu s tím, jak tento vědec smýšlel. Byl například přesvědčen o zcela materiální povaze lidské osobnosti včetně složky intelektuálně-volní či duchovní. Tvrdil, že člověk se vyvinul z předka podobného opici; stejně tak morálku považoval za výsledek evoluce, která se náhodně vyvinula z ne-morality. Odmítal tedy koncept přirozeného zákona.

Mezitím Darwinův otec získal vhodnými investicemi dostatek prostředků, aby se syn mohl stát finančně nezávislým vědcem, který si mohl dovolit bez ohledu na kvalitu svých tezí rozsáhlou publikační a přednáškovou činnost i bádání v terénu.

Darwinovo manželství

Celkové vyčerpání, jakož i životní a názorové rozpory, vedly k tomu, že byl Darwin často nemocný a po obdobích skutečné tvůrčí exploze následovaly dny a týdny, kdy nečinně ležel v posteli. Rovněž v soukromém životě nebyl nikdy zcela šťastný. Z majetkových důvodů souhlasil se sňatkem se sestřenicí Emmou Wedgwoodovou; oddáni byli v lednu 1839. Své ženě se krátce po svatbě svěřil se svými pochybnostmi o křesťanství, materialismu a přesvědčení o transmutaci. Emma byla zpočátku šokována a cítila se pokořená a podvedená. Sama patřila k unitářům, kteří v té době měli daleko k jejich současnému synkretismu a byli, třebaže zvláštním, křesťanským společenstvím. Jeho členové byli hluboce přesvědčeni o posmrtných skutečnostech, tj. věčné spáse nebo věčném zavržení. A nebyla to obava o manželovu vědeckou prestiž, ale právě o jeho duši, která Emmu nikdy neopustila. I přes tyto problémy lze říci, že Darwinovi měli velmi pěkný vztah a měli spolu deset dětí, z nichž sedm přežilo kojenecký věk. Je paradoxem, že Darwin, který zformuloval svou nejznámější teorii o přírodním výběru, založenou na soutěži o přežití, ve které vítězí nejsilnější jedinci, měl prakticky všechny děti velmi neduživé. Charles Darwin se obával, že to může být způsobeno blízkým příbuzenským vztahem jeho rodokmenu a rodokmenu jeho ženy. Vyjádřil to ve svých spisech v pojednáních o škodlivých následcích příbuzenského rozmnožování a výhodách křížení.

Darwinova víra

Zatímco tajně pracoval na své teorii přirozeného výběru, současně psal o náboženství jako o domorodé strategii přežití, protože stále ještě věřil, že Bůh je ten nejvyšší zákonodárce. Darwinova víra v křesťanství postupně časem slábla, a se smrtí dcery Annie v roce 1851 nakonec vyhasla zcela. Sice nadále podporoval místní kostel a pomáhal s farní prací, o nedělích však dával přednost procházkám. V pozdějších letech, když byl tázán na svůj postoj k víře, prohlásil, že nikdy nebyl ateista ve smyslu popření existence Boha, a že obecně se dá říci: Agnostický by byl správnější popis mého duševního stavu.

Tento poměrně rozsáhlý životopisný úvod je důležitý pro pochopení okolností, za nichž Darwin během první poloviny svého života dospěl k svým teoriím. Zbývá nám ukázat, k jak bizarním teo­riím tento vědec dospěl a čím je měl podložené. Otvírá se před námi fascinující svět zákoutí a slepých uliček vědy, jejichž rozvinutí (a tedy nikoli zneužití) mělo v následujících 150 letech přinést neblahé plody. Ukážeme rovněž, nakolik věrohodné byly důkazy, které Charles Darwin používal. Je třeba dodat, že teorie Charlese Darwina byly jistě motivovány dobrými úmysly a byly výsledkem upřímného hledání. Světská sláva a stále hlubší vykořenění z křesťanství však zcela znehodnotily vše dobré, čím tento muž přispěl rozvoji vědy.

Josef Mudra

(pokračování příště)

Seriál vzniká podle knihy

Donald De Marco Benjamin Wiker: The Architects of the Culture of Death.

Ignatius Press, San Francisco 2004,

ISBN 1-58617-016-3, 410 stran.