Poznámka k týdnu - Budeme hledět na toho, kterého jsme probodli

Hlubokou touhou křesťana je, aby celá lidská rodina mohla vzývat Boha: Otče náš! Kéž se ve spojení s jednorozeným Synem všichni lidé mohou učit modlit se k Otci a prosí ho slovy, která nás naučil sám Ježíš. Kéž ho posvěcují životem podle jeho vůle a mají pak i potřebný každodenní chléb. Kéž mají pochopení a jsou velkorysí vůči svým dlužníkům, kéž nejsou vystavováni přílišným pokušením a jsou vysvobozeni od zlého (Caritas in veritate, 79).**

Budou hledět na toho, kterého probodli (Jan 19,37; pašije Velkého pátku). Evangelista Jan tím říká, že pochopí, poznají, kdo je ten, který byl na kříži proboden pro naše vykoupení. Kdo oni? Ti, kdo dosud nepoznali trojjediného Boha. Přijmou víru. V tom vidíme velkou a nesamozřejmou důvěru i velké a nesamozřejmé poslání pro nás! Jan Pavel II. v souvislosti s katechezí velmi prospěšně a jemně upozornil na podstatný významový rozdíl: Víru nepředáváme, ale se stálou Boží pomocí spíše rodíme. Víra by se totiž dala předávat i bez hluboké důvěry v Boží moc a lásku. Nemá být ovšem naší starostí, jak přesně a kdy druzí přijmou víru v Ježíše Krista. Boží Duch se přece i nás zmocňuje tak, jak se Mu líbí. U sebe i u druhých zaséváme Boží slovo s důvěrou, že ke sklizni dojde v pravý čas.

Francouzský jezuita, kardinál Henri de Lubac v Meditaci o církvi říká, že Církev je s Kristem vykupitelkou jen na kříži: jen tehdy, je-li Kristem vykoupena na kříži. Když se na kříži z Kristova boku vylévá krev a voda, je to velké pozvání všech lidí ke spáse. Nejen nevěřících i nás. My (křesťané) nestojíme stranou s ukazovátkem v ruce a oni (pohané) nejsou předmětem naší výuky, našich akcí či propagačních materiálů. Chci-li napomáhat poznání Krista u druhých (u příbuzných, přátel, sousedů, kolegů, kamarádů...), nestačí jen, že jsem patřičně vzdělán a nemám na veřejnosti trému. Především mi nesmí scházet hluboká důvěra v Boží moc v moc (zdánlivě) bezmocné Boží lásky na kříži.

Uvědomuji si, že i já stále potřebuji odvahu věřit? A že tuto odvahu nezískám jinak než prosbou, aby mi Bůh dal svého Ducha? Soběstačnost tu má krátké nohy. Až se o Velikonocích ponoříme do krásy obnovené liturgie, až budeme hledět na toho, kterého jsme probodli, probuďme v sobě opět touhu vzývat Boha jako našeho Otce. A vzpomeňme a přejme odvahu k víře i druhým. Neučme se jen správně reagovat, ale především se obracet k Jeho lásce. Rozvoj vyžaduje pozornost k duchovnímu životu, důkladné zamyšlení nad tím, jakou máme zkušenost s důvěrou v Boha, s duchovním bratrstvím v Kristu, s vírou v božskou Prozřetelnost a Milosrdenství, s láskou a odpuštěním, se zřeknutím se sebe sama, s přijetím bližního, se spravedlností a pokojem (Caritas in veritate, 79).

Pavel Mareš