Pohled z Říma - Málo pancéřový panzerkardinal?

Pozice prefekta Kongregace pro nauku víry patřila vždy k nejnevděčnějším. Změny názvu vatikánského úřadu mnoho nepomohly. Kdo stojí v jeho čele, zůstane jednou provždy velkým inkvizitorem. Nejinak tomu bylo s kardinálem Ratzingerem, kterého právě s ohledem na jeho inkvizitorskou důslednost nazývali panzerkardinal (pancéřový kardinál).

Práce Kongregace pro nauku víry se týká rozvoje církevního učení jen v nevelké míře. V naprosté většině případů se zabývá banálním praním špíny uvnitř Církve, jak problémů věroučných ve formě herezí, tak disciplinárních, jako je například pedofilie duchovních.** Nicméně, aby bylo jasno, vatikánský palác tohoto úřadu není žádný Pentagon nebo Ljubljanka. Pracuje v něm sotva 50 lidí na 1,1 miliardy katolíků, 400 tisíc kněží a jen o něco málo méně teologů. Jistě by stačilo, kdyby všechny místní církve pracovaly, jak se patří, a na lokální úrovni řešily případy svých heretiků či nemravů. Tak tomu ale není. Pro biskupy je pohodlnější odvolat se na Vatikán, poslat kauzu do centra než osobně vystoupit s nepopulárním rozhodnutím, ať už jde o napomenutí, suspenzi, nebo dokonce exkomunikaci.

Kongregace pro nauku víry, či přesněji její někdejší prefekt, se dnes stal terčem kritiky. Ukazuje se, že navzdory tomu, co říkali jeho odpůrci, byl málo pancéřový, že v něm bylo málo inkvizitora při odsuzování pedofilie v Církvi. Tak alespoň zní hlavní teze, kterou se dnes snaží namluvit lidem téměř na celém světě. Přesto se navzdory velkému úsilí celé armády novinářů z New York Times nepodařilo najít ani jeden přesvědčivý argument, který by mluvil v neprospěch současného papeže. Naopak, ukazuje se, že kardinál Ratzinger si v téhle oblasti jméno panzerkardinal plně zasloužil, že byl reformátorem a zostřoval už beztak přísné a nekompromisní církevní normy.

Jistě, pedofilie u duchovních právem budí hněv a pobouření jak vůči úchylným pachatelům, tak vůči církevním představitelům, kteří nedokázali zajistit bezpečnost nezletilých a dovolili, aby to mizivé procento, či spíše promile duchovních tak ohyzdně znetvořilo obraz Církve a vzdálilo od ní tisíce lidí slabé víry. Spravedlivý hněv a skutečná vina. Ale ani ne tak ve Vatikánu, jako na lokální úrovni. My ovšem slyšíme dnes jen o vině Ratzingera nebo hned celé Církve. Jakým právem? Jménem kolektivní odpovědnosti? To si vyprošuji. Proč tak zřídka zaslechneme jména konkrétních představitelů místních církví? Že by autorita některých hrdinů nekritického otvírání Církve světu byla nedotknutelná? Ratzinger se naopak k útokům výborně hodí. Na takovou příležitost se čekalo už dávno. Benedikt XVI. se stal zosobněním toho, co křesťanství může nabídnout světu, co ho může změnit, ba přesněji zachránit na začátku třetího tisíciletí. Nevýznamnější, a proto i nejčastěji narážející na odpor, je patrně jeho pojetí pravdy. To, že vůbec existuje. Že ne všechno je věcí dohody, otázkou názoru. Svět se dnes ale ubírá jiným směrem. Proto se sluší odstranit posledního inkvizitora z cesty. Co na tom, že za cenu fabulace?

Krzystof Bronk, Vatikán