Pohled z Říma. Boží dopuštění

Sobota 10. dubna měla být ve Vatikánu polským dnem. Do Říma přijela pouť Solidarity, k níž se připojilo několik tisíc lidí, aby tak uctili třicet let tohoto odboru. Přesné výročí připadá až na srpen, ale za den římských oslav bylo zvoleno páté výročí smrti Jana Pavla II. podle liturgického kalendáře, tedy sobota velikonočního oktávu nebo, chceme-li, vigilie neděle Božího milosrdenství.** Do Vatikánu přijeli současní členové Solidarity, která dnes působí jako běžný odborový svaz, stejně jako bývalí činovníci, zakladatelé Solidarity před třiceti lety, kdy víc než odborovým svazem byla celonárodním protikomunistickým hnutím. Seznam veteránů ale nebyl úplný. Někteří se na pozvání prezidenta Kaczyńského vydali téhož dne na jinou výroční akci, totiž do Katyně, připomenout 70. výročí hromadné vraždy. Byla mezi nimi také Anna Walentynowicz, pravý nestor Solidarity. Právě ona naverbovala do opozice Lecha Walensu a dodávala mu odvahy, když v prvních nesnadných okamžicích uvažoval o rezignaci.

Nevím, nakolik si český čtenář dokáže představit, čím je pro Poláky Katyně. To není jen místo, kde Stalin popravil 22 tisíc polských důstojníků či přesněji řečeno polskou inteligenci, neboť šlo o důstojníky z válečné mobilizace: právníci, lékaři, učitelé apod. Katyně byla jednou z těch pravd, o níž se každý dozvídal doma, od rodičů, a ne ve škole, jakkoliv učitelé nikdy Katyň nepopírali. Jen se o tom zkrátka neučilo. Když jsem se na ni kdysi nerozvážně zeptal při vyučování, učitel s klidem odpověděl, abych si o tom popovídal s rodiči. Nic víc. Katyně tedy pro nás byla heslem, symbolem sovětského pronásledování, temným místem historie a mapy světa, kdesi v Rusku.

V sobotu 10. dubna jsem o desáté hodině zaskočil na chvíli do Rádia pro nahrávací přístroj a vydal jsem se do Vatikánské baziliky točit rozhovory s notábly, nestory a kardinálem Grocholewkým, který měl v jedenáct sloužit mši svatou pro poutníky. V Rádiu jsem narazil na pobledlého šéfa: Masakr, spadlo prezidentské letadlo se spoustou lidí. Před půlhodinou. Jdu do bazliky. Ve frontě u vchodu čeká dav Poláků. Zvedají telefony a čtou sms z Polska. Hrůza. V Katyni? A právě dnes, v den smrti Jana Pavla II.? Boží dopuštění!

To, co jsem viděl před vchodem do Svatopetrské baziliky, se dělo a do jisté míry stále děje v celém Polsku. Otřesení. Nejen smutek ze ztráty vzácných, nebo přinejmenším dobře známých lidí, které jsme denně vídali v televizi. Nejen soucit s téměř stem rodin, které přišly o nejbližší. Ale otřesení. Až příliš mnoho symboliky najednou, pocit, že za tím vším je jakýsi podivný prst Boží, Rex tremendae maiestatis. Jako z Apokalypsy nebo ze Starého zákona. Ničemu nepomáhá, když někteří málo dozrálí kněží vysvětlují, že Boží dopuštění je v rozporu s duchem evangelia. Každý ví své. Ihned a chvěje se. Co to všechno znamená? Někteří mluví o napomenutí, aby se nestalo nic horšího. Že Polsko má být jiné. Že politika je příliš podlá a rozhádaná. Velmi často se v komentářích mluví také o oběti. Za Katyň, aby nebyla zapomenuta. Vskutku, je pravda, že v souvislosti s katastrofou mnoho lidí na světě poprvé uslyšelo o Stalinově zločinu. Některé televize vysílají Katyň, film Andrzeje Wajdy, který právě tam ztratil otce. Tak tedy oběť za historickou pravdu. Ale to není všechno.

Už několik dní se mluví o sblížení Ruska a Polska, v dějinách obou národů bezprecedentním. Kdyby se to opravdu stalo, kdyby to byl začátek nových vztahů, stalo by se katyňské letecké neštěstí obětí smíření. To už je ale jiná logika. Téměř evangelijní.

Krzysztof Bronk