Jean-Paul Sartre: Ateismus do důsledku

Život muže, který se rozhodl vzít ateismus vážně, byl naplněn i přes obrovský věhlas beznadějí a zoufalstvím. To však nepřekáží tomu, aby byl ikonou nové levice.**

Začátkem dvacátého století se oženil jistý francouzský vesnický lékař s dcerou velkostatkáře. Den po svatbě ke svému zděšení zjistil, že je jeho tchán na mizině. Znechucený muž se svou manželkou během čtyřiceti let manželství nepromluvil. Přestože u jídla komunikovali posunky a manželka označovala manžela slovy "můj nájemník", měli spolu tři děti. Jedno z dětí tiché domácnosti Jean-Baptiste se oženil s dívkou, jejíž matka ji varovala před manželstvím a označovala ho za nekonečný řetězec obětí, v noci přerušovaný hrubostí. Krátce po svatbě se narodil roku 1905 syn. Jelikož Jean-Baptiste těžce onemocněl, matka dítě svěřila kojné a "spíš z povinnosti než z lásky", jak nás tento syn později informoval, se o muže starala. Dítě v péči kojné téměř zemřelo na střevní katar. Toto osudem poznamenané dítě později vešlo ve známost jako Jean-Paul Sartre.

Citová pouta v podezření

Vlastní životopis Les Mots (Slova) odhaluje osobní a věcné pozadí řady Sartrových myšlenek a výpovědí. "Smrt otce byla v mém životě velkou událostí: matka se mohla vrátit ke svým povinnostem a mě se dostalo víc svobody," napsal. Protože otcové nutně zasahují do svobod svých dětí, soudil Sartre, nemůže existovat nic jako dobrý otec. "Na vině nejsou muži, ale otcovské pouto, které je zkažené. Není nic lepšího než plodit děti, ale jaká chyba je nějaké mít! Kdyby žil můj otec, nadiktoval by podmínky a pak by mě deptal." Není divu, že jeden z přátel tehdy třicetiletého Sartra poznamenal: "Vypadá to, jako bys neměl žádné rodiče."

Údajný nesoulad mezi biologií a morálkou (např. mezi početím dítěte a jeho zodpovědnou výchovou) byl pro Sartra předobrazem nesmiřitelné roztržky, kterou popsal jako rozpor mezi světem hmoty a světem vědomí. Biologie je pouhým faktem, něčím, co je nad námi a proti nám. Oproti tomu svět vědomí poskytuje člověku svobodu.

Sartrova oddanost nespoutané svobodě byla doprovázena vztekem a nedostatkem sebeúcty, který vyvěral z nepřítomnosti otcovského vzoru. Dospívající Sartre byl hluboce nespokojen se vztahy ve svém okolí ať už se jedná o matku, jejíž něžnost, vyznává se Sartre, ho učinila zženštilým, nebo děda, jenž vnuka přehnaně obdivoval. "Byl bych pouhým objektem, odsouzeným především k masochismu, kdybych uvěřil té rodinné komedii," napsal. O svém otci mluvil jako o tyranovi, který ho zplodil.

Modla literatury

Sartrovo odmítnutí otce jako podmínka osobní svobody se nutně přenáší do jeho odmítnutí Boha. Jeho ateismus není výsledkem filosofických úvah jako spíše logickým důsledkem výchovy. "Byl jsem veden k nevíře ne kvůli rozporným dogmatům, ale kvůli vlažnosti svého děda," poznamenal. Neuniklo mu pokrytectví, které bylo příliš průhledné: okázalé předvádění ctností a život plný nedovedně skrývaných neřestí, hlásání vznešené morálky a zcela odlišný každodenní život. "V okruhu naší rodiny nebyla víra ničím jiným než úředním jménem pro sladkou francouzskou svobodu."

Jean-Paul Sartre se již jako předčasně zralý mládenec přimkl k náhradnímu náboženství, k beletrii: stal se z něho hotový mučedník "literárního náboženství", od něhož si sliboval nesmrtelnost v podobě literární slávy. Vyrůstal v intelektuálním prostředí; chodil na proslulé Lyceum Jindřicha IV. a pokračoval na École normale supérieure, nejslavnější z francouzských "velkých škol", založené během revoluce za účelem vzdělání vysokoškolských profesorů. Poté vyučoval na několika gymnáziích. Když dostal příležitost k studijnímu pobytu na Francouzském institutu v Berlíně, byl fascinován fenomenologickou filosofií.

Vášnivý bolševik

Začátkem druhé světové války bojoval v Alsasku, byl zajat a deset měsíců pobýval v zajateckém táboře. Tam zřejmě začala jeho inklinace ke komunismu. Popularita Sartra vrcholila po druhé světové válce, kdy přišel se svou slavnou přednáškou Existencialismus je humanismus. Vše, co v té době napsal, slavilo úspěchy: romány, divadelní hry, eseje. To mu umožnilo stát se spisovatelem na volné noze.

Od poloviny 40. let plamenně obhajoval komunismus, nekriticky obdivoval Sovětský svaz, který roku 1954 navštívil. Napsal, že zde vládne "absolutní svoboda kritiky" a že "životní úroveň v SSSR převýší o třetinu životní úroveň Francie". Teprve mnohem později přiznal, že šlo o účelové lži. Pěl chvalozpěvy na Castra ("kubánská revoluce je přímou demokracií"), Tita i Maa; nesouhlasil s Chruščovovým odsouzením stalinismu na XX. sjezdu KSSS.

Když dosáhl vrcholu své slávy a měl dostat v roce 1964 Nobelovu cenu za literaturu, odmítl ji s tím, že spisovatel se nesmí stát institucí. Stal se ikonou studentských nepokojů v Paříži roku 1968; tehdy měl blízko ke krajnímu maoismu, dokonce ospravedlňoval terorismus či glorifikoval násilí. Ve vězení navštívil německého teroristu Baadera a napsal: "Revoluční režim se musí zbavit určitého počtu lidí, kteří jej ohrožují. A nevidím jiný způsob než je usmrtit."

Ke konci života oslepl, mnoho ze svého radikalismu korigoval a zřekl se sympatií k Sovětskému svazu. Když roku 1980 zemřel, stal se jeho pohřeb celonárodní událostí a na hřbitov v pařížském Montparnassu jej doprovodilo třicet tisíc lidí.

Do hlubin ateismu

Ateismus tvoří jádro Sartrovy filosofie. Je tezí, kterou Jean-Paul Sartre předpokládá, spíše než dokazuje, a je jisté, že pramení z neblahé rodinné zkušenosti s náboženstvím. Ať je tomu jakkoliv, je ateismus v souladu se Sartrovým pojetím absolutní osobní svobody: pokud není Bůh, volnost lidského chování není omezena pravidly, příkazy ani omezeními.

Sartrovo ústřední filosofické dílo Être et le néant (Bytí a nicota) vyšlo v roce 1943. Dílo vychází z teze, že lidský život se odehrává ve světě, jenž nemá ani smysl, ani cíl. Nicota je součástí lidské existence, v níž člověk pociťuje svou osamocenost.

Sartre tvrdí, že existence předchází podstatu. Toto tvrzení značí, že člověk je jinak, než jsou věci; tento rozdíl je možné vidět právě na vztahu existence a podstaty. Věcem je vlastní bytí v sobě samém (être en soi), naprosto nevztažené a zcela bezesmyslné. Takové věci jsou předmětem našeho vědomí. Oproti tomu člověka charakterizuje bytí pro sebe sama (être pour soi), transcendentní bytí určené vědomím a svobodou, která umožňuje člověku volit smysl sebe sama; člověk si starostí o vlastní smysl sám dává existenci. Lidská podstata není předem daná, protože není Bůh, který by ji předurčil. Člověk tedy svou podstatu teprve vědomě a svobodně dotváří; existencialismus nutí člověka převzít plnou odpovědnost za svou existenci.

Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, a tedy dává člověku přirozenost způsobem, jakým umělec naplňuje své dílo tvůrčí myšlenkou. To Sartre odmítá s tím, že pokud by Bůh existoval, stvořil by nás s předem danou přirozeností, čímž by popřel naši svobodu. Pokud Bůh neexistuje, není nikdo, kdo by nás zatížil jakoukoli zvláštní přirozeností. V důsledku toho jsme svobodnými bytostmi, jejichž existence předchází podstatu. Řečeno jednoduše a přímo, Sartre tvrdí, že neexistuje nic jako lidská přirozenost, protože neexistuje Bůh, který by ji předem určil.

Absolutní svobodu však není snadné unést. Zodpovědnost za volbu je nesmírná. Svou volbou sebe sama volím, jací by měli být všichni ostatní. Volba je závazkem a svoboda neumožňuje o nic se opřít. Nevyhnutelným průvodním jevem uvědomění si nesmírnosti volby je úzkost, která svobodu provází. Sartre uzavírá: "Jsme sami, bez výmluv Člověk je odsouzený ke svobodě."

Peklo jsou ti druzí

Propast, kterou Jean-Paul Sartre vytváří mezi rovinou vlastního vědomí a vnějšího světa, byla tak hluboká, že se ukázala být nepřekročitelnou. Základní formou mezilidských vztahů se pro něj stává konflikt.

"Každý z nás je katem ostatních," konstatuje Sartre ve hře Huis-clos (česky Za zavřenými dveřmi nebo též S vyloučením veřejnosti). Sartre v této hře dochází ke chmurnému zjištění: na každého z nás čeká naše vlastní soukromé peklo. V jedné místnosti spolu debatují tři mrtví: novinář Garcin, popravený ve válce jako dezertér, lesbička - sebevražedkyně Inès a egoistická erotomanka - vražedkyně vlastního dítěte Estelle. Žádná z těchto postav se není ochotna vzdát svého mínění o sobě. Žijí v pekle prokleti pohledem těch druhých, který je jim zrcadlem. Každý z nich je katem dvou zbývajících. Peklo jsou ti druzí.

Život jako absurdita

Na konci života se nechal slyšet: "Retrospektivní iluze se rozpadla; mučednictví, spása, nesmrtelnost, vše chátrá, stavba se hroutí v troskách, lapil jsem Ducha Svatého do sklepa a pak jsem ho odtud vyhnal; ateismus je krutá, dlouhodobá záležitost: domnívám se, že jsem ji dovedl do konce. Vidím jasně, jsem vyveden z bludu, znám své opravdové úkoly, zasluhuji nesporně cenu za občanské chování; asi tak deset let jsem jako člověk, který se probouzí po uzdravení z dlouhého, hořkého a sladkého bláznovství, nepřestává se tomu divit, nedokáže si připomenout bez zasmání někdejší pomatenost a už neví, co se životem."

Být sám ve světě bez Boha, bez přirozenosti, bez vedení a bez naděje je vskutku mučivé. "Život je absurdní," uzavírá. Na jiném místě píše: "Byl jsem opojen smrtí, protože jsem neměl rád život." Avšak ani sám autor tak drsné a bezútěšné filosofické koncepce nemůže být se svým učením smířen. "Jsem odkázán jen na ty, kteří jsou odkázáni jen na Boha, a nevěřím v Boha," posteskl si. Sartrova filosofie je vnitřně rozporná. Skutečnost, že to Jean-Paul Sartre vidí, jakkoliv mlhavě, nabízí záblesk naděje.

V knize The Gods of Atheism (Bohové ateismu) píše P. Vincent Miceli, že Sartrova filosofie logicky a přímo vede k zoufalství a sebevraždě. "Jeho svět ateismu je královstvím nicoty zahalené do intelektuální temnoty, zmítající se v nenávisti ducha a zalidněné obyvateli, kteří zlořečí Bohu a ničí se navzájem v domýšlivých pokusech uchvátit jeho uprázdněný trůn." Toto bohužel není nadsázka, ale nevyhnutelný důsledek Sartrova uvažování, které tolik koresponduje se současnou kulturou smrti a zrcadlí se v ní.

Josef Mudra

(mezititulky redakce)

Seriál vzniká podle knihy Donald De Marco - Benjamin Wiker: The Architects of the Culture of Death. Ignatius Press, San Francisco 2004, ISBN 1-58617-016-3, 410 stran.