Elisabeth Badinterová: Zhanobení mateřství

seriál Architekti kultury smrti (16)

Pohled na dílo této Francouzky umožňuje seznámit se s otřesným názorovým a ideologickým aparátem dnešních feministek. Její myšlenky - například proměňování hodnot pomocí principu antidiskiminace -, představuje současný, stále sílící názorový proud politického, veřejného a kulturního života, distribuovaný v globálním měřítku vládními a mezinárodními institucemi. **

Simone de Beauvoirová odešla roku 1986 - na den přesně šest let po úmrtí svého životního partnera Jeana-Paula Sartra. Na jejím pohřbu zazněla památná slova Elisabeth Badinterové: "Ženy, dlužíte jí vše!" Tato emotivní slova symbolizují vazby mezi dvěma relativně rozdílnými generacemi v rámci feministického hnutí.

Vlivní a aktivní lidé

Badinterová je doktorkou filosofie. Vyučuje na prestižní École polytechnique, která byla zřízena za Francouzské revoluce jako špičková škola pro technokraty vlády, armády i rodícího se průmyslu. Není divu, že na školách tohoto typu, které připravují vysoce postavené státní úředníky, se daří ideologickým doktrínám vycházejícím z marxismu. Manžel Elisabeth Badinterové Robert byl podobného světonázoru jako jeho žena.

Významný člen Socialistické strany má za sebou závratnou akademickou i politickou kariéru. Jako známý profesor trestního práva se proslavil bojem proti trestu smrti. V Mitterrandově éře vystřídal post ministra spravedlnosti (1981-86) a následně předsedy Ústavního soudu (1986-92).

Zrušení trestu smrti pro těžké zločince připravil Robert Badinter ihned po svém nástupu do ministerské funkce a s nemalým ohlasem ho prosadil v Národním shromáždění. Rovněž omezil moc vojenských tribunálů v době míru. Zde ale výčet pozitivních, či alespoň neutrálních kroků Roberta Badintera končí. Ve funkci ministra prosadil pod eufemistickým označením konsolidace privátních svobod zrovnoprávnění věkové hranice pro pohlavní styk mezi mužem a ženou s hranicí pro homosexuály. Zcela ignoroval argumenty psychologů, kteří upozorňovali na emoční nestabilitu dospívajících, jež mohou být svedeni osobou téhož pohlaví a pak celý život litovat a trpět výčitkami a pocity méněcennosti, neschopností trvalých vztahů, jakož i poruchami potence a dalšími vadami.

Podobně kontroverzní je i výsledek Badinterova úsilí o zlepšení postavení osob, jež pocítily újmu na svých lidských právech. Prakticky každý jednotlivec, jehož lidská práva byla nebo mohla být dotčena, se může díky Robertu Badinterovi obrátit se žalobou k Evropskému soudu pro lidská práva. Toho hojně využívají zastánci nejrůznějších hodnot spojených s kulturou smrti, v poslední době např. Irky domáhající se práva na potrat ve své zemi, odpůrci křížů v italských veřejných budovách apod. Francie byla jednou z prvních zemí, jež začaly zavádět tzv. alternativní tresty (např. veřejně prospěšné práce) za méně významné kriminální delikty. Paradoxním důsledkem byl ohromný nárůst drobné kriminality a trestní právo pozbylo svého preventivního účinku. Nyní je Robert Badinter senátorem a angažuje se v boji za práva Tibetu; pojí ho osobní přátelství s 14. dalajlámou a čínskou anexi Tibetu označuje termínem "kulturní genocida", aniž by si byl ochoten připustit, že něčemu podobnému napomáhá on sám v Evropě.

Nová strategie

Vraťme se ale k jeho manželce. Elisabeth Badinterová se narodila roku 1944 jako dcera majitele rodícího se mediálního impéria Publicis Group. Tuto společnost založil její otec Marcel Bleustein-Blanchet roku 1926. Dnes je firma jedním ze čtyř největších světových hráčů na trhu reklamy a marketingu, jehož součástí jsou desítky dceřinných společností.

Badinterová se zapsala do obecného povědomí svou knihou Mýtus mateřství. Stejně jako Simone de Beauvoirová glorifikuje Badinterová svobodu a individualismus, varovala před skutečnostmi nerozlučně spojenými s manželstvím a těhotenstvím, jež dusí ženu a brání jejímu rozvoji a růstu. Zavrhla Boha a strhala tradiční model rodiny a patriarchát. Místy by mohl vzniknout dojem, že se až prvoplánově snaží navázat na tvorbu Simone de Beauvoirové. Přesto existují tři klíčové rozdíly mezi oběma autorkami.

Jednak opouští Badinterová "historický pesimismus" své předchůdkyně a nahrazuje jej "evolučním optimismem"; posouvá důraz od protikladů mezi pohlavími k vzájemné podobnosti a konečně dovádí do extrému absolutizaci ega. Tím její vize světa nabývá rozměrů marxistické science fiction: muži i ženy nebudou již spoutáni okovy rodových (genderových)předsudků, v nové společnosti svobody a míru neexistují rozdíly mezi pohlavími.

Odmítnutí Boha - odmítnutí lásky a lidství

Co se týče evolučního optimismu Badinterové, základní odlišnost od díla Beauvoirové spočívá v myšlence, že nadvláda mužů není neodstranitelnou daností. Zatímco Beauvoirová rezignuje na změnu konstatováním, že muži díky své biologické převaze měli vždy možnost ovládat společnost, svět politiky i práce, Badinterová nabízí vizi pomalého, přirozeného posunu v novém promýšlení uspořádání vztahů mezi muži a ženami, jež zapříčiní jedinečnou kulturní mutaci. Žena už nesmí být chápána jako trpný nástroj reprodukce a lékem pro její emancipaci je antikoncepce a potrat. První, co Badinterová odmítla, bylo biblicky podložené antropologické poselství o komplementaritě mezi mužem a ženou. Komplementarita, soudí myslitelka, znamená nutně nerovnost, vztah asymetrie v sexualitě, kdy jedna strana vztah ovládá a druhá se musí podřídit. Manželství jako harmonické doplnění muže a ženy ve vzájemném vztahu Badinterová odmítá. Oproti tomu formuluje premisu, jež by se dala považovat za základ strategie sexuální revoluce: co jedno období vývoje lidstva považuje v sexualitě za tabu, další bude chápat jako praktiku akceptovatelnou, ne-li běžnou. V tomto duchu podporuje již desítky let liberalizaci incestu a domnívá se, že jej čeká podobný kulturní vývoj jako masturbaci.

Potraty a antikoncepce jsou pro akademičku vítaným základem technologické revoluce lidské reprodukce, neboť umožní ženám vymanit se z otroctví biologické determinace. Tato svoboda rozbíjí rovnítko, platné tisíce let: žena = matka. Vítá, že "práva žen se stala nadřazenými právům zárodku a povinnostem matky. Dvacáté století rozhodlo, že existující jedinec má přednost před potenciální lidskou bytostí. Mateřství už konečně není považováno za posvátné a žena se stala jednoduše člověkem." Badinterová tento "úspěch" připisuje rozšíření ateismu - Bůh již není západní společností všeobecně uznáván; tudíž mohly být odstraněny základy pro biologii a morálku, jež vyplývají z přirozeného zákona a jsou reflektovány teologií.

Nová doba, "nové lidstvo" přinese produkci lidských zárodků mimo tělo matky či těhotenství mužů. Autorka předpokládá brzký vynález inkubátoru, jež nahradí mateřské lůno po celou dobu těhotenství, již od početí - samozřejmě ve zkumavce. Jde však ještě dále. Technologie umožní, aby byl rozvíjející se plod přesunut z těla ženy do těla muže a případně zpět. Císařským řezem může rodit i muž. Sdílení těhotenských a porodních bolestí teprve umožní úplné zrovnoprávnění mužů a žen. Fanaticky zaslepena ideologií rovnosti - nejen co do výsledku, ale i co do funkce - popírá zřejmý fakt, že tento postup by byl extrémně riskantní pro dítě i oba jeho rodiče. Zejména ale převrací přirozený a krásný Boží řád: "...jako muže a ženu je stvořil." (Gn 2,27)

Dále Badinterová absolutizuje egoismus. Sebeláska se stává etickým zákonem. Kategorický imperativ již neurčuje podmínky ve vztazích jednotlivce k druhým lidem, ale výhradně ve vztahu k sobě a přikazuje mi milovat sebe, rozvíjet sebe, těšit se ze sebe, napsala v jedné ze svých studií. Altruismus, včetně mateřství a otcovství, je opodstatněný jen tehdy, pokud rozvíjí ego. Dítě, kupříkladu, má sloužit k posílení narcismu rodičů.

Klíčem je metoda antidiskriminace

K dosažení svého šíleného snu představuje Badinterová celou řadu praktických kroků, jež mají za cíl omezit jakékoli rozdíly mezi muži a ženami, až kategorie mužství a ženství pozbude smyslu. Nástrojem, jenž bude pro společnost akceptovatelný k dosažení cíle, je rozšíření povědomí o údajné diskriminaci. Praktická politika antidiskriminace založená na takto vratkých ideologických základech je bohužel realizována politiky, a zejména úředníky ve většině zemí Evropy.

Badinterová se mýlí, pokud se domnívá, že člověk je kompletní sám v sobě. Muž nachází své doplnění v ženě a naopak. Navíc člověka obohacuje celá řada vazeb k ostatním - rodičů k dětem, učitelů k žákům, lékařů k pacientům - a v neposlední řadě osvobozující vztah člověka k milujícímu Trojjedinému Bohu, v němž jsme bratry a sestrami.

Josef Mudra

(mezititulky redakce)

Seriál vzniká podle knihy Donald De Marco - Benjamin Wiker: The Architects of the Culture of Death. Ignatius Press, San Francisco 2004, ISBN 1-58617-016-3, 410 stran.