Budoucnost, která zemřela

K 60. výročí procesu s Miladou Horákovou

Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží. Tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno, napsala v jednom ze svých dopisů před popravou Milada Horáková; dopisů, které nebyly doručeny.

V neděli to bude už šedesát let od její popravy. Poprava veřejně známé političky, vězeňkyně nacistického režimu, matky nezletilé dcery, nese zřetelný otisk komunistického režimu. Nešlo o postih za konkrétní činnost, šlo o cílenou likvidaci elit národa.** Režim, který hned na začátku začal vybíjet zahraniční vojáky i řeholníky, intelektuály i rolníky, postupoval naprosto cílevědomě. Co bylo v národě cenné, bylo třeba zlikvidovat, aby byla zlikvidována budoucnost národa. A bylo třeba ukázat, že se noví vládci nezastaví před ničím.

Bylo ovšem třeba zastrašit celou společnost. Lidé, kteří odmítli podepsat zvěrské petice za nejvyšší tresty pro zrádce, za to tvrdě zaplatili. Do Prahy byly sváženy vybrané kádry, které měly reprezentovat hněv lidu v soudní síni i před soudní budovou. A ostatní strnuli: kde se tolik morální špíny vzalo?

Ve vězeňské cele dnes konečně sedí prokurátorka, která tehdy s mladistvým elánem požadovala trest smrti. Ostatní jsou mrtví, světské spravedlnosti unikli. Popel Milady Horákové zmizel. Jako by to všechno odvál vítr

Ale semena, která proniknou hluboko do půdy, větru odolají, i když nějakou dobu spí. Takže když vidím zájem nejmladší generace o padesátá léta, o proces Milady Horákové a o další konkrétní případy, zdá se mi, jako by se zazelenalo osení. Budoucnost, která zemřela, rodí budoucnost, která poroste.

Michaela Freiová