Jaké budeme mít důchody?

Reformou penzijního systému ke znalostní ekonomice

Penzijní reforma je v posledních letech mnohokrát skloňované téma jak ve sdělovacích prostředcích, tak v kampaních politických stran. Jak by ne, vždyť se jedná o obrovské peníze: každý zaměstnanec dnes přispívá důchodcům 28 % své mzdy.** Novináři i politici probírají ze všech možných stran především tzv. opt‑out: vyvedení části povinných sociálních odvodů na soukromé penzijní spoření. Začátkem června představila tzv. druhá Bezděkova komise pro reformu penzí doporučení týkající se penzijní reformy. Na doporučení je znát, že v komisi měli hlavní slovo zástupci penzijních fondů. Ve hře jsou ohromné kapitálové prostředky a o ty se penzijní fondy nemohou nepřihlásit.

Základní problém: nepříznivý demografický vývoj

Je zarážející až nepochopitelné, jak málo se média věnují příčině a základnímu problému penzí: nepříznivému demografickému vývoji u nás a v Evropě vůbec. Maximálně to konstatují jako fakt, který ale penzijní reforma nevyřeší. Přitom penzijní reforma může snadno zásadním způsobem k řešení demografického problému automaticky přispět.1 Způsobů je celá řada, mne zaujal jeden a to, aby zaměstnanci mohli část svých sociálních odvodů přímo určit na důchod svým rodičům.

Reforma je zvláště důležitá pro mou generaci narozených v sedmdesátých letech, neboť sílí obavy, že si zaplatíme důchody dvakrát: Jednou teď, když platíme důchody generacím našich rodičů a prarodičů, a podruhé v našem stáří sami sobě, neboť stávající státní důchodový systém bude v té době už neudržitelný.

Nespravedlnost současného důchodového systému

Současný důchodový systém je založen na zásluhovosti, která je však polovičatá a vlastně pokrytecká. Oceňuje zásluhy občana na zajištění důchodů generaci jeho rodičů, ale vůbec nereflektuje zásluhy na zajištění jeho vlastních důchodů. To lze změnit mnoha různými způsoby, např. snížením sociálních odvodů podle počtu vychovávaných dětí;2 další způsob navrhuje V. Bezděk (a podobně J. Rusnok): fiskálně neutrální změna struktury daní: zavedení výrazných slev na dani (s možností negativní daně) z příjmu fyzických osob za dítě kompenzovaných adekvátním zvýšením DPH.3

Nyní velmi preferovanou formou je spoření na důchod v penzijních fondech, stabilita uložených peněz však může být ohrožena turbulencemi finančních krizí. Naopak z myšlenky přímo určit část svých sociálních odvodů svým rodičům je cítit zdravý selský rozum. Důchody přece nejsou vypláceny z nějakých úspor důchodců, ale pouze ze sociálních odvodů lidí, kteří jsou v produktivním věku a odvádějí daně. Rovněž výplaty z penzijních fondů jsou závislé na tom, kolik bohatství vytvoří lidé v aktuálním čase. Penzijní reforma by tedy vždy měla směřovat k tomu, aby bylo co nejvíce vybráno na sociálních odvodech, resp. aby bylo v zemi vytvářeno dostatečné bohatství. Tento fakt znal již moudrý král Šalamoun, který tvrdil: V množství lidu spočívá důstojnost krále, kdežto úbytek národa je zkáza pro vládce (Přísloví 14,28). Pro naši dobu by se slušelo doplnit, že důstojnost spočívá v množství lidu vzdělaného.

Znalostní ekonomika

Kdyby se naše generace dozvěděla včas o tomto pravidle tvorby důchodů, bude mít další pádný motiv investovat čas a prostředky do výchovy a vzdělání svých dětí, neboť je pak větší naděje, že z nich budou dobří pracovníci, a přispějí tak vlastně automaticky i k rozvoji znalostní ekonomiky.4 Možná si i leckdo odřekne nějaký luxus a raději se pokusí mít dětí více. Nevím, zda je to dobrá známka o naší společnosti, ale každopádně je známé, že v ní tyto počty fungují velmi rychle. Vzpomeňme si na předvolební plakáty M. Kalouska se slibem, že zajistí razantní zvýšení sociálních dávek: zdvojnásobení rodičovského příspěvku a prodloužení jeho vyplácení na 4 roky. V mnoha případech právě splnění tohoto slibu v roce 2006 bylo pomyslným závažím, které převážilo mezi větším pohodlím s méně dětmi nebo snažením se o dalšího potomka. Malé změny zavedené tehdejším ministrem sociálních věcí P. Nečasem zase rychle vedly v řadě rodin k tomu, že se snaží mít další dítě již za dva roky. Obdobně změna sociálního systému začátkem sedmdesátých let vedla k baby-boomu, tzv. generaci Husákových dětí. Ať se nám to líbí, nebo ne, naše společnost prostě na tyto pravidla reaguje velmi citlivě a rychle. Na příkladu sociálních dávek prosazených G. Husákem a M. Kalouskem je vidět, že Češi velmi dobře reagují na systémové nástroje státní sociální politiky. Abych nebyl nesprávně pochopen, nepřimlouvám se zde o další zvýšení sociálních dávek. Jde mi o zmírnění znevýhodnění rodin s dětmi v současném daňovém a sociálně-pojistném systému. Za sto let se možná budou děti v dějepise učit o pošetilosti současných systémů. Znevýhodnění rodin s dětmi nemusí být na první pohled patrné, zcela jasné je však pro toho, kdo se rozhoduje zodpovědně vychovávat víc dětí než jedno nebo možná ještě dvě. Vezme-li to čistě ekonomicky, a tak je vychovávána většina lidí v této zemi, vesměs do toho nejde.

Mezigenerační solidarita

Zavedení možnosti určení části svých sociálních odvodů přímo na důchod svým rodičům by učilo obyvatele již pozapomenuté přirozené mezigenerační solidaritě. Tuto možnost navrhl již v roce 1985 Paul Demeny ve své studii o propopulační politice v zemích s nízkou porodností,5 na niž mne upozornil senátor za Prahu 5 Miroslav Škaloud. P. Demeny nejprve varuje před úvahami o propopulační politice na základě demografických prognóz, neboť skutečnost může být zcela nečekaná, prognózami nepředpovězená, a dokládá to na příkladech. Na druhou stranu však píše, že extrémní si­tua­ce vykazované některými dnešními porodnostními diagramy např. plodnost okolo 1,3 ve střední Evropě , jsou znaky sociální patologie, které by se zdály volat po energických protiopatřeních. Závěrem uvádí čtyři institucionální reformy, které povedou spíše ke změně hodnotového žebříčku společnosti a zodpovědnému rodičovství, než k přímému zvyšování porodnosti bez širších souvislostí a výrazně zatěžující rozpočet. Ve zkratce tyto čtyři reformy jsou:

1. Zvýšení úlohy rodičů ve vzdělávání dětí.

2. Posílení ekonomické bezpečnosti a statusu osoby starající se o děti v rámci jádrové rodiny. Např. prostředky vložené do sociálního zabezpečení jedním z rodičů rovně připadnou oběma. To je mj. obsahem doporučení i současné Bezděkovy komise.

3. Propojit starobní ekonomické zabezpečení s předchozím plodným chováním... to by se mohlo nejlépe provést vyhrazením vhodně určené části povinných příspěvků na sociální zabezpečení jednotlivců pro transfer jejich žijícím, ale penzionovaným rodičům. Mezi první šiřitele tohoto principu v Česku patřili dva čelní představitelé ministerstva práce a sociálních věcí: Marián Hošek a posléze také Petr Nečas.

4. Posílení vlivu rodin s dětmi v politickém systému. Děti by neměly být ponechány bez hlasovacího práva až do svých 18 let, ale umožněme rodičům, aby je do té doby v jejich volebních právech zastupovali.

Nezbytnost reformy

Pro zavedení přímé mezigenerační solidarity se asi objeví hodně ale. Například bude nutné znovu zavést společné zdanění manželů, na jehož základě bude možné převádět část sociálních odvodů rodičům z obou stran. Dále bude nutné rozšířit platby i na pěstouny a jejich schovance, protože zvláště v současnosti narůstá počet rodin, které děti mít nemohou. Leckdo tedy bude chtít zavrhnout tuto metodu jako příliš složitou, ale v současné informační společnosti lze i složitý systém snadno a levně automaticky zpracovávat, zvlášť když by výběr daní a zdravotních a sociálních odvodů prováděl jediný úřad.

Stávající systém penzí potřebuje reformu i proto, že podporuje ty, kdo jen pracují a nemají děti a vlastně trestá ty, kdo mají děti a starají se tak o zabezpečení budoucích důchodů všech. Uvádím zde příběh rodiny, ve které vyrostlo devět dětí a jejich maminka tedy kvůli současnému systému má malý důchod. Do penzijního systému tak z této rodiny přispívá nebo bude přispívat o dost více plátců, než je běžné, a přitom se to na důchodech rodičů neprojeví. V příběhu jsem vypustil jména, aby jej nebylo možné zneužít. Tento příběh jsem posílal již v roce 2008 tehdejším ministrům financí a sociálních věcí M. Kalouskovi a P. Nečasovi. Tehdy tuto přímou mezigenerační solidaritu neprosazovala žádná politická strana. Před květnovými parlamentními volbami ji už měly v programech strany tři.

Pavel Peterka

(mezititulky redakce)

Poznámky

1 A naopak stávající důchodový systém je jednou z příčin nízké porodnosti. Není jedinou. Další uvádí ve své nekonvenční analýze J. Pánek z Historického ústavu Akademie věd ČR, viz článek Jsme všichni v Evropě na jedné lodi, Akademický bulletin č. 3, 2010, http://abicko.avcr.cz/cs/2010/03/03/. Vyšlo též v revue Universum č. 2, 2010.

2 M. Potůček, Děti? Starost, radost, Ekonom, č. 24, str. 24, 17. 6. 2010, příloha ke stati J. Pravce a B. Hrušky Důchodová reforma. Hýčkejte si své děti, http://ekonom.ihned.cz/.

3 Zápis č. 5 z jednání Poradního expertního sboru ministra financí a ministra práce a sociálních věcí (2. 3. 2010).

4 Pojmem znalostní ekonomika se obvykle myslí ekonomika, která maximálně využívá lidský kapitál (znalosti, zkušenosti, dovednost). Zájem o znalostní ekonomiku pak pramení především z toho, že se očekává, že tato ekonomika vykazuje vysokou přidanou hodnotu (je velmi produktivní), a tato hodnota pramení do velké míry z lidského kapitálu. Proto se v tomto typu ekonomiky mohou platit vysoké mzdy a existuje v ní vysoký životní standard. Podle Jana Švejnara, www.jan­svejnar.cz/.

5 P. Demeny, Pronatalist Policies in Low-Fertility Countries: Patterns, Performance and Prospects. Population and Development Review, A Supplement to Vol. 12, Cambridge University Press, str. 335358, 1986.