Jezuita upřesňuje nauku o spravedlivé válce

Rozhovor se sekretářem Německé biskupské konference P. Hansem Langendörferem SJ

Deutsche Tagespost 28.1.2003. Otázky klade Karl-Georg Michel.

Biskupové se vyslovili proti hrozící válce proti Iráku. Musejí být křesťané proti ní v každém případě?

**Pro katolíky mají principy církevní nauky o míru nejvyšší závaznost. Politická rozhodování však vždy předpokládají také znalost konkrétních okolností, odhad důsledků určitého jednání nebo nejednání a zhodnocení možných alternativ postupu. Když církev vstupuje – jako v případě konfliktu s Irákem – na pole politiky, nemají proto její výpovědi stejnou závaznost jako samy principy. Avšak věřící, kteří dospějí k jinému závěru než papež nebo biskupové, musejí umět ve svědomí zodpovědět své důvody.** Kde tomu tak není, nelze mluvit o křesťansky odpovědném rozhodování.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

poslat dar

300 Kč 500 Kč 1 000 Kč

DAROVAT 500 Kč

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.

OBJEDNAT MONITOR

Teorie mezinárodního právu rozlišuje mezi preventivním a preemptivním užitím síly. Preemptivním úderem se předchází útoku konkrétně připravovanému, který už více nebo ně bezprostředně hrozí. V tom případě jde o akt sebeobrany, jejž mezinárodní právo kryje. Naproti tomu preventivní válkou se míní napadení podnikané proto, že je protivník všeobecně pokládán za ohrožujícího a nebezpečného. Takový útok je v rozporu s mezinárodním právem i s církevní naukou.

Každé srovnání kulhá. Ale někteří vidí v Saddámovi druhého Hitlera. Politika appeasementu (usmiřování ústupky, pozn. př.) už kdysi selhala, se známými katastrofálními následky...

Myslet výhradně v alternativě "buď mír, anebo appeasement" by znamenalo fatálně zužovat spektrum možností politického jednání. Biskupové nežádají nečinnost mezinárodního společenství. Je nutno využít existujících možností, kterak bez války jak jen lze omezit útočné schopnosti Iráku, především jeho disponování zbraněmi hromadného ničení.

Byla by válka nespravedlivá, i kdyby Rada bezpečnosti vyslovila souhlas?

Otázka, jak se zachová Rada bezpečnosti OSN, má skutečně pro etické hodnocení zahájení války velký význam. V perspektivě církevní nauky o míru znamená souhlas RB OSN sice nutnou, nikoli však postačující podmínku mravní přípustnosti užití síly. Podstatné výhrady, jež vůči válce proti Iráku vyslovil papež nebo také němečtí biskupové, by zůstaly i pak v platnosti.

Církevní stanovisko je jasné: Žádnou válku! Nemáte však v této souvislosti starost, že se dá jednostranně využít stranickopoliticky?

Ve veřejném životě není nikdo absolutně ochráněn před tím, že ho budou straničtí stratégové – jednou toho, jindy jiného směru – pro sebe využívat. Nejlepší prostředek proti tomu je hlásat poselství vhod i nevhod a držet se své vlastní věci. Taková jasnost a suverénnost působí na lidi přesvědčivě a přispívá k tomu, že leckteré stranickopolitické manévry vyznějí spíše bledě.

Z němčiny přeložil Dr.Václav Frei