Křesťané z Iráku čekají u bran Evropy. Západ se k nim nezná.

Zatímco celá Evropa debatuje nad nekontrolovaným přílivem emigrantů z Tuniska, na východních hranicích kontinentu se bez většího ohlasu léta odehrává drama křesťanů, kteří odešli z Iráku. Neutekli za chlebem, nýbrž proto, že v určité chvíli pocítili nůž na hrdle. Mnozí z nich byli svědky atentátů a exekucí. Přišli v nich o příbuzné a přátele – ve jménu „velikého Alláha“** - a v muslimském prostředí nedokázali dál žít. Často se rozhodli pro odjezd v několika okamžicích a nevzali si nic než malé zavazadlo. Nyní čekají v Turecku, u bran Evropy, a na rozdíl od Tunisanů nemají čím argumentovat. V této oblasti jsou hranice hlídány lépe než v Itálii a pohraničníci jsou tu daleko bezohlednější než italské hlídky ve Středozemí.

Postkřesťanský západ je bezohledný vůči křesťanům, kteří museli utíkat ze své vlasti a co do své víry se identifikují se Západem. Pouze Němci udělali jednu výjimku: přijali 2,5 tisíce Iráčanů. Francie a Itálie, kam dnes plynou tisíce muslimů z Tuniska, přijaly jen pár desítek přeživších po atentátu v Bagdádské katedrále. Všechno s velkou slávou, aby nikdo tu mimořádnou pohostinnost pro irácké křesťany nepřehlédl. Také Spojené Státy bývají kruté. Dají vízum dětem a odmítnou rodičům, vypráví pro La Croix p. François Yakan, chaldejský kněz, který v Istanbulu pomáhá iráckým utečencům.

Turecko je také zemí pro křesťany nehostinnou. Nemají tam právo na práci ani na sociální péči. Shromažďují se kolem nemnoha křesťanských kostelů a komunit, které také nemohou udělat mnoho, protože obvykle nemají ani právní personalitu.