Jan Pavel II. zachránil jednotu katolické církve

V 70. letech byly hranice katolicismu napjaté až k prasknutí a katolická církev měla cosi z příchutě dnešních anglikánů, charakterizuje situaci před nástupem polského papeže, píše Damian Thompson. Podle předního britského novináře a blogera tehdy požadavky na svěcení žen mohly vést ke schismatu, jak se to děje nyní u anglikánů, a západní teologové pokládali základy pro útok na katolickou víru v reálnou přítomnost Krista, svátostné kněžství a další kameny katolického učení.**

Byl to Jan Pavel II., kdo užil autoritu svého papežského úřadu, aby uzavřel diskusi nad těmito věcmi, zdůrazňuje Thompson ve svém fejetonu v internetové verzi britského deníku Daily Telegraph. Ačkoliv liberální katolíci to mohou považovat za útok na intelektuální svobodu, ze sociologického hlediska lze říct, že nejvyšší představitel světového náboženství užil svou autoritu, aby prohlásil, že katolické je to a ne ono. Žádné náboženství nemůže přežít bez takto stanovených hranic. Nikdo nepochybuje, že Karol Wojtyla byl mužem obdivuhodného intelektu a jeho encykliky nebo Katechismus, jehož vypracování zadal, byly obohacením magisteria. Jeho hlavním přínosem však bylo to, že vyslovil, co ke katolické víře patří, a co ne. Věc, která nebyla zdaleka tak jasná v době, kdy se ujímal úřadu, zdůrazňuje, Damian Thompson, šéfredaktor časopisu The Catholic Herald.