Slavnost Corpus Domini ve Věčném městě

Slavnost Těla a Krve Páně se ve Věčném městě slaví tradičně procesím, jež Petrův nástupce vede po Via Merulana, vzrostlými platany lemované ulici, která spojuje papežskou katedrálu na Lateránu s hlavním mariánským chrámem Říma, Santa Maria Maggiore. Domy řeholních institutů, ale také mnoho oken obytných domů zdobí draperie s eucharistickými motivy a světla - a pestrý kosmopolitní zástup obyvatel Říma, ale také členové eucharistických konfraternit s barevnými korouhvemi i poutníci z daleka, kráčí se svícemi v rukou za papamobilem, na kterém papež klečí před monstrancí.** Před bazilikou P. Marie Větší pak Svatý otec udělí eucharistické požehnání.**

Procesí dnes předcházela liturgická slavnost, kterou Benedikt XVI. zahájil v 19 hodin v bazilice sv. Jana na Lateránu, tentokrát bez koncelebrantů. Ve své homilii papež položil důraz na široký význam eucharistie jako bytosné proměny, která ale zasahuje nejen jednotlivce, ale také jeho okolí a celé lidské dějiny.

Zatímco tedy pokrm tělesný je asimilován naším organismem a přispívá k jeho zachování, v případě eucharistie jde o odlišný Chléb. Nejsme to my, kdo asimilujeme Jeho, ale On asimiluje nás, takže jsme připodobňováni Ježíši Kristu, stáváme se články Jeho těla, jsme s Ním sjednoceni. Tento přechod je rozhodující. Právě proto, že Kristus nás v eucharistickém přijímání proměňuje v Sebe, je naše individualita tímto setkáním otevřena, osvobozena ze svého egocentrismu a vsazena do Ježíšovy osoby, která je prostoupena trojičním společenstvím. Eucharistie, která nás pojí s Kristem, nás tak otevírá také pro druhé, činí z jedněch články druhých, už nejsme rozděleni, ale jsme jedno v Něm. Svaté přijímání mne tak spojuje s osobou, která je vedle mne a s níž možná ani nemám dobré vztahy, ale také se vzdálenými bratry v každé části světa. Odtud, z eucharistie, se proto odvozuje hluboký smysl sociálního nasazení církve, jak dosvědčují velcí sociální světci, kteří byli vždycky dušemi velmi silně eucharistickými. Kdo rozpoznává Ježíše ve svaté hostii, rozpoznává Jej v bratru, který trpí, hladoví, žízní, je cizincem, nemocným, neoblečeným, vězněm; je vnímavým ke každému člověku a konkrétně se zasazuje o všechny, kteří se ocitli v nouzi. Z daru Kristovy lásky tedy vychází zvláštní odpovědnost nás křesťanů při vytváření solidární, spravedlivé a bratrské společnosti. Zejména v naší době, kdy nás globalizace činí jedny na druhých stále závislejšími, se křesťanství může a musí přičiňovat o to, aby tato jednota nebyla budována bez Boha, tj. bez opravdové lásky, což by dalo prostor zmatku, individualismu, svévoli všech proti všem. Evangelium směřuje odevždy k jednotě lidské rodiny, jednotě uložené nikoli shora, ideologickými či ekonomickými zájmy, nýbrž smyslem odpovědnosti jedněch za druhé, protože poznáváme, že jsme články jediného těla, Kristova těla, protože jsme se ze svátosti oltářní naučili a neustále se učíme, že sdílení a láska je cestou opravdové spravedlnosti.